Hlavně se samozřejmě inspiruj těmi mými hodnocenými.

viď


No, mám pocit, že jsi sem toho poslal asi nejvíc, takže to nebude problém

Ale jednu věc jsem odepsala už předem -- Landu Toho jsem si na seznam věcí, co bych si měla opatřit, nenapsala

The Real Mckenzies - Shine Not Burn



Nejdříve přijměte fakt, že nejlepší celtick punk, jež vychází z tradiční irské hudby, hrají za oceánem. A tento rok u nich frčí živáky. Po záznamech Dropkick Murphys a Flogging Molly přichází The Real Mckenzies s malou změnou – akustickým setem. Tato hudebně zajímavá, ale chvílemi nudnější kompilace je bohužel o třídu horší, než již zmíněné koncertyy. Chybí jim totiž skočné melodie Flogging Molly, či dravost Dropkick Murphys. To jsou totiž znaky, které dělají daný žánr zajímavým. Místo toho se připravte na kytaru, dudy, housle a další nástroje, které se obejdou bez punkového divočení. Otevřete si k tomu pár Guinessů z Tesca a záznam Kanaďanů v berlínském klubu si vychutnejte. Ať žije globalizace!

Očištěný Eminem rekapituluje svoji práškovou závislost a skorosmrt. A je to moc pěkný cédo. Sice mi v hlavě nezůstalo tolik, jak bych si tenkrát myslel, ale pořád - pěkný feeling, zase to má něco do sebe (i něco novýho), jsou tu i hustý tracky a žádný vyloženě o hovně. Spolupráce Dr. Dre plus Eminem zase nabírá ty správný grády. Jo, docela mi to vydrželo. A těšil jsem se na Relapse 2.





Místo rozpracovanýho (a snad skoro dokončenýho) Relapse 2 se Em vrhl na zbrusu nový matroš. Prý potřeboval začít od znova, něco čerstvýho a novýho. Což i chápu, po tom v jakých sračkách skončil... Místo Dr. Dreho se tu objevila řada jiných (hvězdných) producentů. A ta deska je na mě kurva moc moderní a uhlazená, ne moc zajímavá. Není špatná, jen mě to prostě nebere. Podle mě je to mnohem víc namířený na dnešní MTV vkus, jsou tu hvězdný kolaborace (Pink, Rihanna, Lil Wayne..) - ale NIC MOC. Dal jsem tomu tak 15 poslechů a už nemám potřebu. Pár tracků je hodně pěkných, ale jinak slabý a hudebně až moc ne-eminemovský. Ale když už to tak vylezlo, přeju mu s tím hodně úspěchu v hitparádách.

Jo, a taky tu sráží Relapse, což mi trochu vadí, protože to považuju za mnohem lepší desku než tohle.

Stone Sour - audio secrecy



Třetí deska formace Stone Sour slibovala mnoho. První singly nažhavily více než dost. O to více ve výsledku placka Taylora a spol. zklamává.

Jasné, laťka je nasazená předchozí deskou vysoko a i Sergej Bubka by měl co dělat, aby jí překonal. Taylor bohužel tak vysoko neskáče a Audio Secrecy je album, které působí poměrně rozpačitě. Na jedné straně má skvělé, tvrdší a především svižnější skladby (oba singly, Digital, The Bitter End), jež se na rozdíl od jiných neutápí v kýčovitosti a prvoplánovosti a občas také nudnosti (Dying, Imperfect či Threadbare). Taylorem adorovaná Miracles také zklamává na plné čáře. Audio Secrecy není nijak zásadním počinem v diskografii kapely, možná je i tím nejslabším článkem. Naděje vkládané do této desky se rozplývají a kapela roztahuje náruč mainstreamovějšímu pojetí své hudby. Doufejme v Taylorův návrat do Slipknot (pokud tedy budou pokračovat). Tam jeho hlas najde lepšího upotřebení.

Linkin Park - A Thousand Suns



Nálepky jsou naprd. Blbě se sundavají. Vzpomeňte si na Derecka z Kultu hákového kříže. Heath Ledger pro vás taky bude navždy Joker z Batmana. A jednu takovou nálepku mají i Linkin Park. Do smrti mají cejch bandy, která proslavila nu-metal.

Nemohou jí zahodit. Je s nimi. Pořád. Ať udělají cokoliv, tak jsou srovnávaní s minulostí. Ustrnout na místě berou jako chybu a razí progresi. Debut Hybrid Theory je sice pro jejich fandy modlou, ale oni se snaží zbořit základy a postavit nové. Po Meteoře jim v tomto směru ubíhaly poslední minuty. Buď ustrnout, nebo se vyvíjet. Dinosaurů je v rockové hudbě mraky, a točit neustále dokola tříminutové singly do rádií nevěští velkou budoucnost. Pár minut před pomyslnou půlnocí zaexperimentovali. Velmi slušný výsledek, na který se dá krásně navazovat. Nedoceněná deska, která byla rozhodně jednou z těch nejlepších rockových v daném roce. Kapela zraje, zkouší nové postupy a vlastně pořád dělá to samé – míchá různé styly to originálního celku. Častěji zpívají o válce, umírání a dopadech součastného světa. Apokalypsa jim také není cizí, po minulých tzv. Doomsday Clock přichází na řadu Oppenheimer – tvůrce atomové bomby. Album není koncepční, ale tento dojem budí. Na MySpace si ho můžete pustit vcelku a garantuji vám, že často nepoznáte, že jste již v jiné písni. Navazování v podobě instrumentálních meziher funguje na jedničku. I skladby na sebe krásně navazují. Od reggae v Waiting for the End se plynule dostanete k osmdesátkám v Blackout, jež Chester devastuje svým rapováním a ujetým řvaním (jeden z nejlepších momentů na desce). O pár minut později ho Shinoda svým poklidným zpěvem uklidňuje. Podobné momenty jsou na desce časté a Shinoda s Bennigtonem si notují jiným způsobem než dříve. Dalším silným momentem je agitační a velmi rytmická When They Come for Me, ve které hraje prim Shinodův rap a v refrénu geniální a zklidněný Chester. Často najdeme oba zpěváky v právě těchto opozicích, které mají své kouzlo. Kombinace všemožných vlivů, kapel Fort Minor, Dead By Sunrise či Grey Daze (The Messenger) dává dohromady dokonalý celek. Adorovat tuto desku by se dalo ještě mnohem déle, ale má to smysl? A Thousand Suns, jež rozděluje tábory fandů ještě více, než to udělalo album Minutes To Midnight více komentářů nepotřebuje. Má jich již mnoho. A toto je pouze jeden z tisíce.

Dlouho tu nic nebylo.

Light Bearer - Lapsus (2011)



Chtělo by se říct nástupci Fall of Efrafa, jenže z té je zde jen zpěvák Alex a koncept - uděláme kapelu silně inspirovanou knížkama (tentokráte trilogie Jeho temné esence od Pullmana [kteroužto se chystám pořídit už několik měsíců, takže to se mi vcelku trefili], dále Ztracený ráj od Miltona a v neposlední řadě Genesis z Bible), vydáme pár alb (mají být 4 + nějaká EP) a pak to zabalíme. Jenže hudebně je to někde jinde (i když jistá podobnost tam je) a hlavně sami členové nesnáší, když jim tak někdo říká.
No, co k tomu říct, je to holt dokonalost. Vinyl jsem objednával hned, jak jsem na jejich myspace (tehdá se ještě jmenovali aesahaettr) uslyšel Primum Movens. Celkově se to album zařadilo mezi mé vůbec nejoblíbenější alba. Je to krásně temné, energické, zádumčivé, emocionální, Alex zpívá jako nikdy, bubeník by zasloužil metál a prostě jim to neskutečně krásně šlape. Má to jedinou chybu, zatím mají jen 5 plnohodnotných písniček...



Ukázka:

měním na ale už jsem línej k tomu cokoli dodávat. snad jen, že jsem si k tomu nakonec našel cestu