(V tomhle stylu. Samotný hodnocení moc neřekne, takže vždycky přihoďte pár slov.)

Lynyrd Skynyrd - God & Guns (2009)



Paráda. LS mám moc rád, ale znám a omílám vlastně jen první dvě CD (pecky jako "Free Bird", "Sweet Home Alabama", "Simple Man"). Ty nejlepší, pravda.. ale stejně. Tak od tohohle novýho jsem celkem hovno očekával, ale o to víc mě překvapilo. Nostalgický jižanský rock, dobrý melodie, dobrý refrény a dobrý kytarový vyhrávky Osobně mě potěšila účast Roba Zombieho v písni "Floyd" a skladatelský podíl mýho dalšího oblíbence Johna 5.

Přestože už jich pár (včetně tenkrát ústřední postavy) zheblo, dědci tomu ale ještě jednou nakopli prdel. Skynyrd Nation!

(plně uspokojující cédo)

http://www.myspace.com/lynyrdskynyrd

Scars On Broadway - Scars On Broadway (2008)



V jednoduchosti je krása. A i když ta jednoduchost byla předmětem mnoha stížností, mně přišla právě jako to největší plus a hlavní poznávací znamení celýho alba. Je sice pravda, že zpočátku jsem s tím měl trochu problém, ale zhruba po týdnu zmizel a já to cédo intenzivně poslouchal ještě několik měsíců. Až by se dalo říct, že jsem si v tý jednoduchosti našel složitost

Další důvod proč to album miluju je samo sebou ten, že jsem Scars dá se říct věnoval rok života. Mrtě jsem se na něj těšil, mrtě jsem se mu věnoval. Dělal jsem web, jel na dva koncerty do zahraničí, zanedbával spoustu věcí, nechal si vytetovat třitisícepětku a vůbec, žil tou kapelou A ani po roce toho nelituju.

Daron se vydal novým směrem a znovu z toho vzešla naprosto unikátní, upřímná muzika. Ten člověk je génius a tímhle to pro mě jen stvrdil. Odpoutat se od soundu SOAD, spustit nový (rockovější) a neméně kvalitní, a nemít jen plnou hubu keců, to už si zaslouží pořádnou pochvalu. Skladby jako nádherná úvodní "Serious", "Kill Each Other/ Live Forever", gradující a emotivní "Babylon", vypalovačka "They Say", apokalyptická "3005", nebo "Universe".... Co k tomu říct. Zpěv, který mi v SOAD něčím vadil, tady dokonale sedne a není mu co vytknout.

Škoda, že se pravděpodobně nikdy nedočkáme nástupce týhle desky. Ale co, i takovýhle jeden výjimečný kousek k radosti stačí.

A říkám, nenechte se odradit tou 'jednoduchostí', chce to překonat bod zlomu a za ním se snad skrývá dokonalost. Alespoň pro mě.

(jedno z mých nej pěti alb vůbec)

Satyricon - The Age Of Nero (2008)



No není to takový mazec jako památný předchůdce "Now, Diabolical" (2006), ale stejně mi na pár týdnů poslechu vydržel. Satyricon ubrali na démoničnosti, o něco mi to přijde rychlejší a jednodušší. Nápaditých melodií je tu ale pořád dost, žádný návrat k 'blackmetalovějším', zato ale na jedno brdo kořenům se nekoná. Naštěstí.

Z písní mám nejradši titulní "Black Crow on a Tombstone", ke který sice vyšel zmršený klip, ale to je tak jediná chyba na kráse. Parádní zpěvná vypalovačka. No dál je hodně podle mě hodně zdařilá "The Sign of the Trident" a "The Wolfpack".

Trochu škoda, že z toho nepáchne žádná Nerácká atmosféra, jak by možná člověk při pohledu na název desky čekal. Na obalu je ale vrána, a to už je přesnější, něco vraního na tom feelingu je

Zarití fans budou znovu hlásit (hlásí) sračky typu, tohle nejsou Satyricon, tohle není black metal, poslechnu si radši Rebel Extravaganzu, bléé, ale nasrat. Novodobí Satyricon jak jsem si je oblíbil. Opakuju, není to taková pecka jako album předešlé, ale to vůbec nevadí, kvalita je pořád vysoká.

(pěkný podzimní poslech)

(12.12. opět šance vidět je tu naživo)

http://www.myspace.com/satyricon

Pearl Jam - Backspacer (2009)



Není mnoho kapel, které by i na svém devátém cd zněly tak skvěle a svěže, jako právě Pearl Jam.
Ze začátku jsem se do něj nemohl dostat, ale postupně jsem si tohle album velmi oblíbil. V podstatě se mi po prvním poslechu líbily jen dvě písně - Just Breath (krásná Vedderovská balada o lásce) a The End (krásná Vedderovská balada, kde rozjímá o životě a smrti). Ale postupně jsem se dostal na kobylku i vypalovačkám jako Got Some, Fixer a Gonna See My Friends a objevil jsem patrně vrchol alba, krááásně gradující věcičku Unthought Known. Jo a věřte, nevěřte Eddie Vedder zní čím dál líp.
Pearl Jam už patrně nikdy nepřekonají svůj debut Ten, ale to po nich ani nikdo nechce, jestli budou i nadále vydávat takhle kvalitní alba, budu (nejen já) velmi spokojen.

Mika. Pojem současného popu, kterého debut vystřelil do závratných výšin, odkud se dá ale lehce spadnout. Potvrzuje svou pozici druhou deskou, nebo je to jen sezónní senzace?
Mika navazuje na debut již coverem desky a první písní We Are Golden, která je hitovkou na první poslech. První deska měla jeden problém – nevyváženost. Druhá polovina alba zaostávala za tou první, která byla plná hitů, jako Grac Kelly či Lolipop. Takové výrazné výkyvy na nové desce neočekávejte. Je vyrovnaná asi jako poslední U2. Žádná skladba výrazně nepřevyšuje ostatní a deska šlape jako celek. Ano jsou tu skladby, které vás donutí poskakovat po pokoji (We Are Golden, Blame It On The Girl), stejně jako zde najdete melancholické písně ( I See You). Melancholie netrvá dlouho – to by Mika nedovolil. Proto hned nasadí pozitivní a optimistickou Good Gone Girl. Pozitivní energii si Mika naštěstí v šuplíku nenechává a je cítít z celé desky. Stejně jako jeho muzikantská radost. Druhá deska, na níž upíral zrak celý svět, se povedla. Očekávání splněna – Mika servíruje skvělé a energické hitovky, stejně jako pár pomalých a melancholických skladeb. A to jsme přeci všichni čekali…

Rob Zombie - Hellbilly Deluxe 2: Noble Jackals, Penny Dreadfuls And The Systematic Dehumanization Of Cool (2010)



Zombie už je dnes, dá se říci, ikonou jak ve světě hudebním, tak filmovém, přičemž v obojím je tvůrcem uznávaným a jeho styl je považovaný za jednoznačně rozeznatelný. Na novince prý tentokrát nepracoval sám, ale týmově s celou kapelou, která se podruhé sešla v sestavě Tommy Clufetos (bicí), Piggy D. (basová kytara) a John 5 (kytara). Jako fanda jsem se těšil dlouho dopředu, musel ustát dvojí oddálení, ochutnávka v podobě prvních dvou singlů mě ale nijak zvlášť nevzala. Jak "What?", tak "Sick Bubble-Gum" jsou totiž klasické odrhovačky až na kost, špinavosti spíše typu WHITE ZOMBIE a prvních dvou sólo alb, než novějšího a dle mého názoru výtečného "Educated Horses" z roku 2006. Není to tak, že bych měl Zombieho starší tvorbu nerad, právě naopak. Ale ten nový, 'jižanský' sound v kombinaci se specifickou kytarou Johna 5, ta na Zombieho poměry mnohem rozmanitější muzika, k tomu jsem neměl žádných námitek. No, takže "Hellbilly Deluxe 2" podvědomě navazuje na 12 let starou jedničku, celkové znění desky ale naštěstí přeci jen nezůstalo úplně při starém. Je zde jak ta stará dobrá zasviněnost, tak onen kytarovější zvuk předchozí nahrávky. A srdce každého staromilného B-movie nadšence nechť zajásá - opět jsme svědky hororové show, kde se to béčkovými zjevy jen hemží. Viz. už samotné názvy skladeb jako "Jesus Frankenstein", "Mars Needs Women", "Virgin Witch", "Werewolf Women of the SS" (píseň stejnojmenná se Zombieho falešným nazi-exploitation trailerem, zasazeným do rámce filmového projektu Grindhouse), "The Man Who Laughs" (přímá pocta černobílé klasice, jinak ale trochu podezřele bicím sólem natažená, téměř desetiminutová skladba), nebo "Werewolf, Baby" (můj nejoblíbenější, krásně se na kytaře nesoucí song). Zombieho hudbu vidím jako brak v nejlepším slova smyslu, muziku bez kompromisů a takové guilty pleasure. Vítejte do světa, kde je na prvním místě dobrá zábava, naprdět na nějakou vyšší uměleckou hodnotu! Není to kdovíjaká pecka, ale Zombieho fanoušky myslím bohatě uspokojí a pro spoustu dalších lidí to bude minimálně dobrá oddychovka.



http://www.myspace.com/robzombie

Gorgoroth - Quantos Possunt ad Satanitatem Trahunt (2009)

(satanic black metal)



Jak známo, GORGOROTH tímto nosičem startují jakousi novou etapu, hází za sebe totální rozvrat ve svém nitru, hojně medializované soudní spory a všechno negativní s tím spojené. I já to vše házím na vedlejší mozkovou kolej a pokladám si otázku na to momentálně nejpodstatnější. A sice, jak že se vyvedla novinka? Vyvedla. Od prvních vteřin je to nekompromisní, úderná, ucelená, jednolitá a přesto překvapivě rozmanitá jízda, kde vše hezky odsýpá a není delší chvíle odpočinku. Ke slovu se navíc dostane i melodie, no a vším nás provázejí výtečné vokály navrátilce Pesta; nenávistné, skřeky-linoucí, průrazné, hnilobou páchnoucí pění. Z jednotlivých skladeb bych vypíchnul "Rebirth" - nejdelší a také nejpozvolnější, působivě se táhnoucí, úspěšně vyvolávající pocit nebezpečí. Dynamičtější "New Breed" je super na desce, ještě lepší bude podle mě naživo (díky pasážím jako dělaným na pořádný headbanging, tak na požitek pohybově pasivnějšího druhu). Je ale těžké některé písně vyloženě vyzdvihnout nad ostatní, každá má něco do sebe a jednozačně zde nenacházím žádného odpadu či přebytků. Stačí pár poslechů a deska by vám měla slušně zalézt do hlavy, ale dobrá je už na přehrání první. Atmosféru asi netřeba moc popisovat... Máte-li v náladě nechutně moc růžové, hoďte to tam a zbytek noci strávíte v odstínech černé. Můj verdikt ve třech slovech: zlo s koulema.



http://www.myspace.com/gorgoroth

Fakt mám rád tvůj styl recenzí - jak hudebních, tak filmových.

No díky, od tebe si pochvaly zvláště vážím Tohle jsou dvě zkušební do Sparku, Zombie je moje meta, ale napsat ty Gorgoroth to už byla větší výzva.. Maxipes Fík?

Takže další hudební publicista, jo? No vidím, že ty hudební periodika jdou strašně do hajzlu.
Trošku mě mrzí, že tady to téma víc nežije. Se mi totiž nikdy nechce nic sepisovat, ale asi sem budu aspoň házet hodnocení a jednou větou co a jak, jako ve Filmech.