Unavená a otlučená expedice se plouží temným lesem, všichni zarytě mlčí, jen Schnitzel si mele cosi pod fousy. Larisa, týmová stopařka omakává každé hovno na které v čele výpravy narazí a u každého prohlásí něco ve smyslu "Hmm, to je čerstvé.. jdeme správně." Když tu náhle reverend Madafaka po něčem uklouzne, udělá tři salta a ošklivě si narazí hlavu o kámen. Celá expedice, až na Romana (suší si kalhoty), se okamžitě seběhne okolo reverenda. "Von je mrtvej !", zařve zplna hrdla Vyliždyk. Načež všichni v kruhu okolo reverenda svěsí hlavy a se zasmušilými výrazy zírají do země.
Ticho přeruší až hlasitý Hrdobcův prd. Celá výprava sebou škubne, Štěkni bez kalhot vyskočí na strom a Schnitzel padne na zem. Mezitím reverend Madafaka klidně vstane, otře ze sebe hlínu, protřepe hlavou a klidně sleduje jak se celá výprava vrhá s klacky na nebohého Hrdobce s nespolehlivým svěračem.

...

Cesta smerom k hradu bola strastiplnejšia než expedícia očakávala... Hovien, ktorých nachádzali bolo čoraz viacej a k tomu ešte hlasité vetry Alojza ani zďaleka neprospievali labilnému žalúdku Jekaťerinny... po uistení, že reverend naozaj nie je mŕtvy, po upokojení expedície a po dostaní Alojza zo stromu (ochota na tento čin bola u všetkých nulová hlavne kvôli faktu, že Alojz stále nemal na sebe nohavice) sa konečne všetci vybrali snáď už správnou cestou...
Netrvalo dlho a temný les zrazu skončil. Akoby švihom biča sa pred výpravou zrazu vynoril neuveriteľný pohľad: Na menšom kopci, sa týčil temný hrad v celej svojej hrozivosti a záhadnosti.
Všetci naraz zastavili. Madadfaka sa prežehnal, Schnitzel nemecky zanadával, Vyliždyk si napravil okuliare na nose, Alojz si (na neradosť ostatných) zase uprdol, Larisa si v duchu popriala k dobrému stopárskemu výkonu (keď už nikto iní), Štekni s Romanom si vymenili udivené pohľady a Jekaťerinnu zase naplo...
„Koľegovia! Vôbec sa mi to tu neľúbi, istotne sa žeňieme do záhuby, nikto z nás nemá ptuchy o čo tu ide, aľe viem že niečo strašné si po nás príde! Vráťme sa!“

Expedícia sa začala dohadovať...

Prasula sledoval dírou ve vstupní bráně přicházející expedici a divoce si přitom honil malýho Prasulu. Za ním stál poslušně Dindon, s prstem v hraběte zadnici. Mrochtuľa, celá vzrušená a rozrušená, pobíhala nahoru dolů po schodech a ďábelsky se řehnila.

"Už jsou skoro tu, ááá, těch pár dní zdálo se mi věčných.Úúúú.....!"

Skupinka venku zastavila se opodál a tupě, se staženou prdelí zírala na hrad, nicméně nakonec se přeci jen nezalekla finálního postupu.

Dvě postavy uvnitř stáhly se do tmy a v místnosti tak zůstal jen Alfredo Dindon. Ocucnul si hojně zahovněný prst, naroval si brýle, upravil knírek a upustil řádně dlouhý prd. Byl připraven.

Vyliždyk:
Tak tedy nebojme se přátátelé a vydejme se zaklepat tam na ty dvéře....
Snad pánem domu bude vlídná lidská tvář, jež konečně dá nám důstojného spaní, alespoň na jeden den... či dva?

Jenomže Madafaka nechtěl a nechtěl... všechny svoje modlitby už přeříkal, ale stále se hradu bál

Vyliždyk: Dost, již zavři hubu flanďáku holohlavej a se všemi se bna cestu vydej...

Madafaka usral do trenek a díky tomu slastně potom tom vejral, když k výpravě se přidal...

Klep, klep, klep... Z poza dveří na petlici uzamčených ozvalo se:

Jenom pojďte dál vy bando ušmudlaná... však už na vás dlouho čekám

Vyliždyk šel jako první, když vrata lehce vrzla v pantech... za ním potom zbytek výpravy

"Vítejte na skromném panství jeho lordstva, největšího prastva, čuňatctva a držitele první ceny za nejlepší bobek v kategorii tuhost na letošním Hovneexpu, hraběte Prasuli"
Vybalil Dindon po té co se udivená expedice konečně naskládala za dveře do gigantického sálu ... za expedicí se jen ozvalo děsivé "buch,buch,cvak,klik,klik,klik,klek,klek,pííp..píp...pííp píp" ... Dveře byly neodvratně uzamčené.

"Dovolte abych se představil....sem Alfredo Dindon, poslušný služebník jeho prasstva"
Řekl Dindon a jal se sednout k obrovským varhanům, na kterých spustil Bohemian Rhapsody ....

Načež reverend vytáhl růženec, aby ho uškrtil.

Luszianna Mrochtuľa sedela pred svojim obrovským starodávnym zrkadlom a česala si svoje dlhé uhlovočierne vlasy, ked začula Dindona ako spustil temnu skladbu. Zmyselne sa usmiala, na velké pery si naniesla krvavočervený rúž, vstala od zrkadla a vyšla z miestnosti.

"Perfektné! Úžasné! Všetko je pripravené, naši hostia prišli a treba ich patrične privítať"....šialene sa zasmiala, a za zvukov Dindonovej skladby, ladne ako srna preskákala až do obrovskej vstupnej haly.

Hoci skupina bola dosť obšírna a roznorodá, ako prvého si Luszianna všimla reverenda. Všimla si tu zvláštnu šialenosť ktorá mu planula v očiach, ked hladel na Dindona, ešte stále šialene udierajúceho do varhanov, a následné kovovo leský čudný predmet, ktorý vytiahol spod sutany.

"Tento zaujímavo vyzerajúci muž má čosi doseba, ešte mi poslúži neskor" lačne si pomyslel Luszianna, následne vyšla z tiena a zvučným medovým hlasom zvolala: "PRIATELIA, DRAHÍ PRIATELIA! VÍTAM VÁS!"....a vtedy sa stali dve veci....

Jednou z nich byl nechutně a kakofonně se linoucí prd vycházející přímo těch nejtemnějších útrob soudruha Hrdobce, po kterém se na něj všichni otočili a reverendovi z toho smradu upadl i růženec.

Alojz se po chvíli tupého zírání vzpamatuje a pokrčí rameny na všechny co se na něj dívají. Když zaostří na Dindona div ne drandícího při vyluzování toho nehorázného kraválu, křiví se mu obličej a při dalším prdu už je nesnesitelně cítit, že hovno je už v zatáčce...
"Kde se tady můžu vys... no tak už nic" Alojz sklopí hlavu a popojde kousek dál od skupiny, kde začne něco vytřepávat z nohavice.

Naša expedícia nachvíľu stíchla , nebola schopná vysloviť slová . Ohyzdný zápach zaviaty až k ich nozdrám ich prinútil nehybne stáť a čakať ...čakať kým "to" vyprchá.

Reverend Madafaka vyskočil na Dindona a začal ho škrtiť , expedícia bola vystrašená čakala čo sa udeje , to len Alojz nevnímal situáciu ktorá tam vládla...Mal svoje starosti ...stál si do kúta za záves ,kde si z nohavíc vytriasal kúsky tekutých hovien .Potom akoby nič sa vrátil k expedícii kde už sa napätie dalo krájať.

Reverenda oháňajúc sa svojim ružencom ovládol amok netrval však dlho...Hrozný a zlý hrabě Prasula túto roztržku ihned ukončil.*S týmto ešte len budú starosti.Posvietim si naňho.*zablislo sa v jeho očiach bažiacich po krvi.

Chladné a tmavé vnútro Prasylvánskeho hradu doľahlo aj na expedíciu. Unavených a špinavých ich Prasula vzal pod strechu svojho doupě( doupě )kde už na nich dávno čakal ,expedícia bez váhania prijala polnočnú večeru ,ktorú im prasák navrhol . Po ubytovaní a oddýchnutí sa expedícia nevedela dočkať tej hostiny ktorá ich čakala....

Hrabě Prasula, který stále ještě expedici neukázal svou tvář, věčně schovanou pod kápí, ubytoval zmoklé a zahovněné nešťastníky v sále pro hosty. Všichni si posedali na pohodlná hnědá křesla. Všichni až na Larisu. Ta si jako jediná i přes velkou únavu a otupění všimla, že výzdobu místnosti tvoří seschlé borůvčí. A nad krbem v rohu místnosti viselo cosi podivného.. Larisa přišla blíž, aby si onu podivnost prohlédla řádně zblízka.. už je téměř na dosah.. "Fuj ! To vypadá jako.. " Když v tom zeširoka do dvojitých dveří vrazil Dindon ! Celá expedice sebou trhla, všichni probuzení, Larisa odtrhla oči od objektu na stěně.. jen Hrdobec si spokojeně poprdlává ze spánku.
"Večeře je na stole..", ohlásil se spikleneckým úsměvem Dindon a na okamžik přitom spočinul očima na reverendovi.
Larisa se přidala ke zbytku expedice a naposledy se ustrašeně ohlédla k objektu nad krbem. Byly to lahve od kofoly. Byla si jistá.
..