noo
je toho dost
System of a Down 15. 6. 2011, Kindl-Bühne Wuhlheide a sen, který se stal skutečností!
Do Berlína jsme jeli o den dříve (14. 6. 2011): já, Anet, ChoChi a Klára. Rozhodli jsme se, že chceme z historické části také něco vidět =)
Ráno jsem se vzbudila a nemohla uvěřit, že už se jede =) Pobalila jsem všechny, dle mě =D , naprosto nezbytné věci, čapla svačinu, kterou jsem byla koupit s maminou v podvečer předešlého dne, a vyrazila směr Karlovy Vary.
S Anet jsme se šly nabaštit do Sparu a pak čekat na zbytek naší výpravy. Když se před námi, asi ve 12:40 místního času, objevil Jeep Mitsubishi Pajero, tak jsme do něj naházeli našich pár švestek, naskákali dovnitř a okamžitě vyrazili vstříc Berlínu.
Cestou jsme tlačili toasty, poslouchali Imperfect Harmonies a vtipkovali na Anetin
účet =D. Nálada byla pohodová. Zanedlouho poté, co jsme překročili německo-českou hranici, nás naše neaktualizovaná navigace dovedla do německých vesnic. Otočili jsme wagen, zastavili na benzíně, koupili cigára a počali se ptát po mapě. Jelikož se benzínka nacházela na jakési dědině, kde pomalu ani nevěděli co to mapa je, tak jsme se rozhodli vrátit stejnou cestou co jsme přijeli, a navigačku přenastavit na místo určení Dresden. Díky bohu jsme se vymotali a dostali na dálnici, která nás dovedla přímo do Berlína =) cestou jsme potkali pár benzínek, vyčůrali, napapali, zakouřili a jelo se zase dál =)
Do Berlína jsme dorazili poněkud později, než jsme předpokládali. Pozeptali jsme se, kde se onen camp nachází, provedli check in (věta, I have a rezervation on the name ChocholouŠ, se snad zapíše do historie =D), postavili stan a s Anet vyrazily na poznávací cestu.
A: „Tak kam půjdeme?“
N: „Šla bych doprava.“
A: „Já doleva.“
N: „ Tak půjdeme rovně =D“
Načež jsme zjistily, že se nalézáme v samotném srdci Berlína. Od našeho campu to na Hauptbahnhof bylo cca 10 min. pěšky. Otevřely se dveře a my vstoupily do ohromného, několikapatrového kolosu. Střetávaly se zde 3 dopravní linky, na každém patře byla spousta obchodů, eskalátory se ani na chvilku nezastavily, prosklené výtahy také nezaostávaly a místní obyvatelé v saku, se po budově pohybovali velmi rychle i v doprovodu svých stříbrných kufříků. Rozhodly jsme se pokoupit nějaké suvenýry a plny úžasu se, v doprovodu tmy, vrátit do campu. Tam jsme se chtěly také poohlédnout =) Slíbený bazén byl vypuštěný, bar, ve kterém byla možnost zabít hlad, byl zavřený a bezplatné sprchy byly otřesné =D Urychleně jsme vklouzly do spacáku a usínaly s pocitem, že zítra přijde ten onen velký den….
Mé probuzení se dostavilo o půl hodiny dřív, než jsme měly naplánováno. Stan se přes noc proměnil v mikrovlnku a skřehot místních krkavců mi k probuzení akorát přidal. Vyčistily jsme zuby, vzaly vše potřebné a vyrazily do víru velkoměsta. Na Hauptbahnhof jsme si daly perfektní snídani a počaly jsme hledat das Brandenburge Tor. Cesta byla fajn, udělali jsme dost fotek a Tor zdárně našly =) Moc fajn bylo střetnutí s potetovaným chlápkem, který uměl celkem dobře česky, což nás velice překvapilo. Frajer nám udělal fotku, vzal si 10 „éček“ a popřál nám hezký den =) Všechno šlo podle plánu. Jediný kdo se na nás doslova vysral, byl foťák! Nejen, že celou dobu mě sral svým „úsporným“ režimem, ale vybil se před koncertem!
Kolem jedné jsme zašly „poobědvat“ do Edeka a pak směle na Wuhlheide. V proskleném kolosu jsme se motaly jak nudle v bandasce a nevěděli jsme co by… Nakonec jsem zjistila, že mi nezbude nic jiného, než vytáhnout svou vyklepanou školní němčinu a zeptat se, kudy tudy.
Mladí páni, oděni do saka, které bylo doplněno červenou kravatou, sami nevěděli jak na Wuhlheide. Poslali nás ovšem do infocentra, kde jsme pak náležitě vystály frontu a začaly se ptát. V tu chvíli mi vypadla myšlenka, já ztratila slovo a s paní za přepážkou jsme na sebe jen blbě čuměly. Pak jsem vytáhla vstupenku na koncert a prostě jsem to nějak okecala. Paní nám vrazila plánek, řekla ganz oben, Gleis 15, Erkner, S3.. vrazila nám jízdenky za 2 juráše a mile řekla tschüss. Vyrazily jsme tedy ganz oben, na Gleis 15 si cvakly lístek dle pokynu, dřeply si na lavičku a rozbalily čokoládovou svačinku. Ve 14:42 přifrčela nadzemní, my nasedly a jely
Cestou se nic zváštního nestalo. Seděla tam holka, co měla zdánlivě problém, v SOAD triku, tak jsme ji tak…no nápadně =D pozorovaly. Po příjezdu jsme přešly na druhou stranu a Wuhlheide našly celkem bez problému =)
U brány už sedělo několik lidí. Nacpaly jsme se nenápadně vpřed, kecly na zem a snažily se všemožně zabít čas. Cca v 15:30 kdosi zařval aufstehen! To byl konec, protože od té doby si už nikdo nesedl. V 17:00 se objevili security oděni do oranžových vest. Dav začal tleskat a cpát se kupředu. V těsném objetí potících se lidí jsme čekali do 17:15, kdy se konečně brány Wuhlheide otevřely. Nacpaly jsme se k jednomu ze čtyř vstupů a pokračovaly dál. Jedna Frau prohledala, další utrhla lístek a popřála pěknou zábavu. Přísahám, nikdy jsem neběžela rychleji (ano, já běžela =D ). Doslova jsme prosvištěly areálem Kindl-Bühne až do 4. řady. Naprosto šťastné, že jsme tak vpředu.
Poté co se areál naplnil, zhruba v 18:45, začala předkapela. Dredg nijak nezaperlili. Nemělo to šťávu, i přesto, že se členové tak snažili. Dav k nim byl nemilosrdný. Nasrali mě, že nezahráli „Information“, ale jinak to bylo celkem fajn. Přišel se podívat i Serj, kterého když dav zahlédl, tak šílel =) Moje slepota ho bohužel nezachytila. Nedalo mi to a měla jsem nutkání se tam pořád dívat =) Bez výsledku!
Technici Dredg začali balit aparaturu a vyměňovali ji za tu SOAD. Klasicky natáhli indické koberce, přinesli vše potřebné a shodili plátno. V tu chvíli atmosféra houstla…
Lidé byli napnutí a plni očekávání. Pak zazněl první úder Prison Songu. V tu chvíli se začalo dít nemožné. I přes to, že se náš životní prostor snížil na úplné minimum, běsnící dav nám ještě více sebral. Náš lebensraum se naprosto vytratil. Obrovská masa lidí nám mačkala orgány a já měla pocit, že to mé tělo nemá šanci vydržet! Nehledě na to, že vzduch tam nebyl naprosto žádný a to nemluvě o tom, že mezi všemi těmi lidskými těly bylo asi tak 40°C. Ovšem jestli jsme předpokládaly, že je to hrozné, nedá se to vydržet a nic horšího nás již nepotká, byly jsme na omylu! Poté, co se bílé plátno sesunulo k zemi a všichni spatřili kapelu v celé její kráse, se berlínský kotel proměnil v jedno obrovské peklo na zemi!!! Dav nás mlel na jednu stranu, pak hned zase na druhou, dopředu, avšak do zadu se nepohnul ani o kousek! Nikdo nechtěl být SOAD ani o centimetr vzdálen, aniž by musel. V celém tom chaosu jsem zahlédla Serjovu tvář, byla jsem od něj jen pár metrů. Neuvěřitelné! Můj sen se vyplnil a já tomu nemohla uvěřit. Viděla jsem tu osobnost tak blízko, dělajíc xichty, jak to umí =D Nebyl to jen ten Serj na fotkách či videích. Byl to Serj ve stejném časovém pásmu, na stejném místě, co já. Je až neuvěřitelné, že tohle všechno si lidský mozek dokáže uvědomit v pár sekundách. Protože více času mi ani dopřáno nebylo. Dav měl snad jediný záměr.. UMAČKAT NÁS! Začal Solider Side a já nebyla schopna ani dozpívat druhou půlku, pro kterou vždy Daron nechává prostor publiku. Jediná má starost byla neumřít. Stále jsem sledovala Anet, aby se mi nijak nevzdálila. V tom mi došlo, že jestli se díky mému rozmaru Anet něco stane, tak si to nikdy neodpustím. Zařvala jsem: „serem na to tady! Jdeme!“ Což také nebylo jen tak jednoduché. Dav byl na sebe našťouchán jak rozvařené brambory v hrnci. Díky, zřejmě velkému štěstí, jsme se probojovaly až na okraj kotle z Daronovy strany. V tu chvíli mě přepadl záchvat pláče! Nemohla jsem popadnout dech. Všechno se mísilo dohromady: štěstí, že jsme přežily, štěstí, že se mi splnil životní sen a do toho mé chudinky plíce, které se mi snažil dav rozmáčknout.
Poté co jsme začaly zase dýchat a prosraly B.Y.O.B. (mou nejoblíbenější), přišlo užívání. Opravdu neskutečně jsem si to užívala. Měla jsem prostor na své myšlenky, na zpěv, na dokumentaci onoho slavného okamžiku a také na skákání! Bože, bylo to tak nepopsatelně skvělé. Kdo tam v tu chvíli nebyl, nedokáže si ani představit. Přišlo Radio/Video, kdy John skvěle hrál na tamburínu =) Pak hrátky s opčákama. Daronovy úchylné tanečky a Serjovy xichty! SOAD si to prostě a jednoduše užívali =) Přišlo i očekávané Serjovo „clap your hands“, kdy všichni pochopili, čeho si žádá. Zvedli ruce k nebi a začali tleskat, co to šlo. Atmosféra celého areálu byla nepopsatelná! Všichni sehraní a naladění na stejnou vlnu. Krásný okamžik byl také ve chvíli, kdy přišel Sardarabad. Celý rozjařený dav utichl a nasával ojedinělou atmosféru arménských slov a pasující kytary. Na konci si Serj položil ruku na srdce, jak to dělává, a přišlo Toxicity. Při tomhle songu se snad lidi snažili překřičet reproduktory. Všech 17 000 lidí zpívalo, co se dalo =) A najednou přišel Sugar. Konečný song. Song, přes který nejede vlak. Je poslední a šmitec. Poté, co dozněly poslední tóny se SOAD loučili. John rozhazoval do publika své paličky a Daron zase trsátka. Pak už jsme jen slyšeli rozloučení a viděli jejich záda. Nashledanou pane Tankian.
Byla jsem v obrovské euforii, která mi mimochodem vydržela až do teď =D Anet se mě zeptala, jestli už nepůjdeme. Jenže mně se z té skvělé atmosféry nechtělo. Nechtěla jsem to tam jen tak zanechat a krutě ukončit tu skvělou chvíli. Chtěla jsem, aby to trvalo co nejdéle! Tak jí říkám, jestli se nepůjdeme podívat k podiu. Prozkoumat co se tam vlastně dělo a dostat se do míst, kde ve chvíli našeho vstupu již stálo několik lidí. A tak jsme šly. Vyšší moc to tak asi chtěla, ale díky bohu, že jsme se vrátily. Technik, který uklízel zbytek aparatury, začal do zbývajícího publika rozhazovat trsátka, co měl Daron připevněna na mikrofonu. Vší silou jsem vyskočila, co to šlo, natáhla ruku, a když se na pána usmál můj opičák, mrsknul po mně plastový trojúhelník s nápisem „DARON“. Ten se zapíchl někam do úrovně úsměvu mého Paula a spadl k zemi. Neskutečnou rychlostí bylo trsátko přišlápnuto botou místního chalana. V mích očích se objevila smrt! Na nic jsem nečekala a skočila na zem, kluka bouchla do nohy, Anet ho udeřila zboku a on uskočil. Rychle jsem po trsátku čapla, nabrala ho i s místní zeminou a nepustila z ruky. Jóóóóóóóóóó!!! Mám ho! Yeaaah!
Celá šťastná z dnešního zážitku a ještě s trofejí!
Pomaličku jsme odcházely. Udělaly poslední fotky a vydaly se směr Ausgang. Byly jsme žíznivé, ale fronta na pití byla tak veliká, že bychom stejně umřely žízní, než by se na nás dostala řada… Trička letošního turné kostet 35 Euro, tak jsme řekly Auf Wiedersehen a zanechaly za sebou brány Kindl-Bühne.
Nadšeny jsme procházely alejí Wuhlheide a plakáty, které jsme chtěly po cestě zpět (jak naivní) vzít s sebou, byly fuč! Při našem příchodu jich tam bylo snad na 20. Při odchodu ani jeden =D Tak jsme šly dál na nástupiště s-bahn a slyšíme slečnu křičíc: „Poster, 2 Euro. Poster, nur 2 Euro!“ Tak jsme si jeden poslušně koupily a vyrazily na Gleis. Bylo plné k prasknutí! Jak nečekané. Přijel první vlak a tak Anet pomohla mladému páru se tam vmáčknout, abychom se tam ještě vecpaly. Pár řekl danke, zamával a my zůstaly čekat na další vlak 20 minut. Unavené k smrti, špinavé, zpocené a žíznivé! Chvíli jsme si pokecaly s mladým němcem, který to měl domů o 100 km dále, než my =D Pak se najednou objevila další nadzemka. Spokojeně jsme jely na Hauptbahnhof , koupily melouna, pitivo a spokojeně relaxovaly v prostorách proskleného kolosu. Za pár minut se objevili i ChoChi s Klári =) Spokojeně jsme ťapkali do našeho campu. Padla jsem do stanu a usla „na špíňáka".
Druhý den ráno mě opět probudil skřekot krkavců a nedýchatelno. Vzduch byl ulepený a tak jsem se vydala do sprch hrůzy. V 8 AM, jak jsme se domluvily, jsme s Anet vyrazily na snídani a pokoupit ještě nějaké suvenýry. Pak jsme se vrátily, zabalily všechny věci, natahaly do auta, a přišlo něco, co ani jeden z nás nečekal. Nastartovali jsme, avšak řadící páka a spojka přestaly komunikovat! Poté co jsme zhruba 3 hodiny obvolávali ČR, sháněli brzdovou kapalinu a připravovali se na cestu vlakem, se auto rozjelo. Na Klářinu prosbu jsme ještě asi další hodinu hledali autoservis, ale když nás ta vychytralá svině (navigace) zavedla zase do zákazu, rozhodli jsme se vyjet nach Tschechien. Možná díky bohu za to, jinak bych byla přismažená na okénku ještě dalších 100 let! Cesta byla úmorná a přišla mi mnohem delší, než cesta tam. Prostě to byl pocit, že se vzdaluju od domova, i když jsem tam byla prvně. Že já sakra nemam v Česku co dělat!
Přijeli jsme do Varů a já pak následovně domů. Byla jsem unavená, umořená a zpocená, avšak první co jsem udělala, nebyla sprcha a spánek, ale usedla jsem k PC a hltala videa z onoho večera. Z večera, který byl zázračný. Z večera, na který už jen dostat se byl zázrak. Ale jedno vím, jsem šťastná, že jsem tam mohla být, že se mi splnil můj sen, který mi i přes všechnu vloženou snahu přišel nedosažitelný.
„I want all you motherfuckers ready to be crazy right now!“…..a to my všichni jsme byli!
Taky bych neřekl, že už je to rok (tipoval bych tak 9-10 měsíců 
ale aspon mam podpis o Johnika a fotku s nim