Jak důvěrně známá situace... Člověk pak neví, jestli víc nenávidět tu okolnost, co ty stavy způsobuje, nebo sám sebe, že je z toho už zase v prdeli.
Tak ať to co nejdřív překonáš

Mívám skoro až stavy deprese, když něco píšu a zjišťuju, že to nejde a nemůžu ze sebe nic vytlačit. Zní to trochu směšně. Ale člověk je potom tak zklamanej a má pocit takovýho trochu osobního selhání.. Vždycky mě to tak nějak mrzí. Nevím, jestli to znáte. Je to na prd. Člověk si najednou přijde na nic. To se netýká jen toho psaní..
Nebo stavy, kdy je člověku hrozně a někdo druhej se mu snaží zvednout náladu, ale on to záměrně z nějakýho naprosto pitomýho pudu ignoruje a nepřijímá, i když ví, že by mu to třeba pomohlo. Prostě si to dělá sám horší. A cejtí se pořád hůř a hůř v tý svý ješitnosti a hlouposti..
Je to divný. Nevysvětlitelný. A debilní.

Katunko, zkus chvilku vypustit... projdi se, vyvětrej hlavu, zažíj něco novýho, udělej něco neobvyklýho... pomůže to i s tím psaním, i s tou špatnou náladou

Díky Jeremy, snad už to bude lepší..

Nechci ti brát iluze, ale provětrání moc nepomáhá. Jezdil jsem dvě hodiny na kole, ale z depky mi to nepomohlo...
...Hoši? Už na to taky seru. Že já vás neposlech s tou holkou....

Jo jo... Tata mi tuhle vyprávěl, že má kamoše, kterej skončil na nějakou dobu po rozchodu v blázinci a od tý doby se bojí zamilovat. Dřív bych řekl, že je to vůl, ale po zkušenostech ho chápu.

Mno...jdu spát, nemám na nic náladu...
...Proč mi odmítá telefony?Neodpovídá na sms? Nemám na to...

Nevěděla jsem, že to bývá takhle hrozný..

Jo, to jsem si taky zažil. No držím ti palce, ať ti to celý nějak dobře dopadne. Tady se nedá nic poradit, důvodů a příčin může být několik a i když jsem si v podobný situaci představoval všechny možný různý scénáře, proč se mi neozývá, tak to buď byla kravina a spadl mi kámen ze srdce... nebo v tom úplně posledním případě byl důvod takovej, že by mě to ani ve snu nenapadlo. A ještě jakým způsobem jsem se to dozvěděl... Škoda psát.

Drž se kluku, pevný nervy!

Jo, to já předtím taky nevěděl.
Ale už cítím, že se s tím vyrovnávám...Sice jsem si to myslel už několikrát, ale...
Teďka už totiž dokážu říct, co mě na tom všem štve a mrzí nejvíc:

Já do ní byl tak strašně moc zamilovanej, že jsem ji toleroval spoustu věcí (až mi za to kamoši kolikrát nadávali, jakej jsem vůl. A měli pravdu) a udělal bych pro ni snad cokoliv. A taky jsem pro ni dost věcí udělal...A byly to kolikrát věci, který bych předtím ani neměl odvahu udělat. Když se vyskytnul nějakej větší problém, tak jsem ji podržel, obětoval se a bojoval o ni...
Ale jakmile přišla řada na ni, aby taky trochu zabojovala, tak se z jejího "milovanýho" Pavlíka stal najednou jenom kus špinavýho hadru na podlahu, zapřela mě před svým bývalým, že s někým, jako jsem já, by přece nic mít nemohla a ještě mu o mě vyžvanila věci, který se jen tak někomu prostě neříkají.

Takže to prostě beru jako zradu a neúctu ke mě a abych s ní mohl v tom kanclu vůbec vydržet, tak ji to musím i takhle říct. Bez emocí. Řvát na ni nebudu. Hlavně abych to ze sebe všechno dostal.