Re: Citáty, texty, básně...
vieš že ani neviem? musím sa jej na to pýtať, ale tá holka na to že nemusím moc básne a také tie duchaplné prózy píše zaujímavo
nečítajte keď sa vám nechce...
Je podzim a na ten se Jana vždycky těšila. Uchvacovaly ji teplé barvy spadaného listí, veselé čepice a šály, které obzvláště mladé dívky vytáhly ze skříní, nebo si je, ještě lépe, zrovna zakoupily. Po městě se to v tomto ročním období jenom hemží barevnými kabátky, proužky, střapci a bambulemi, pije se burčák, pak svatomartinské víno a najednou už zbývá jen pár týdnů do Vánoc, první vločky padají do kelímků s punčem, řeší se dárky a všichni se mají rádi. Ano, Jana podzim opravdu milovala, a to ve všech jeho fázích a podobách.
A právě na podzim poznala Jana Annu. Anna patřila mezi lidi, kteří věří na podzimní deprese (a také na ty jarní). Neviděla barvy spadaného listí, ale jen holé stromy, kterým nebe zastlané těžkými sněhovými mraky dodávalo hrůzostrašné, pohřební vzezření. Lidé se v davu hnali do nákupních center, aby vyjádřili lásku k bližním tím, že budou hodiny a dny trávit sháněním dárků a mačkáním se na eskalátorech.
Jana a Anna bydlely ve stejném městě. Toto město bylo nesmírně složité a nikdo vlastně neznal přesný plán, nebo mapku, existovalo jen několik obecně uznávaných verzí, jak by to asi mohlo být. Bylo tam spousta slepých uliček, propadlišť, dveří bez klíčů a klíčů bez dveří, byly tam široké ulice s drahými butiky, ale i chudinské čtvrti, žily tam krysy a létali velicí barevní motýli. Bylo lehké se ve Městě ztratit, takže málokterý cizinec si dovolil ponořit se hlouběji do jeho nitra, snad ze strachu, že by jej mohlo pohltit. Město bylo již několikrát poničeno válkou a dalo se tedy narazit i na ohořelé ruiny kdysi přepychových budov. A nad tím vším zapadalo a vycházelo Slunce bez nějakých zjevných pravidel. Prostě jak se mu zachtělo.
Těžko říct, kdo se do města přistěhoval první, jestli Jana, nebo Anna. A je docela dobře možné, že přišly zaráz. Ale dlouhá léta o sobě nevěděly. Na hlavním náměstí, což je ve Městě místo, kde můžete nejpravděpodobněji někoho potkat, trávila čas vždy jen jedna z nich, zatímco druhá se zrovna držela v ústraní.
Jednoho podzimního rána se ale setkaly. A mně bylo jasné, že obě dvě v mém Městě zaráz bydlet nemůžou. Jen jsem nevěděla, kterou vybrat. Jana měla zdánlivě něco navíc, to jedno písmeno na začátku, něco, co je hned vidět, výhoda, třešnička na dortu, důvod, proč si myslet, že může dát víc. Ale možná zdání klame a možná je hodnotnější to jedno písmeno uprostřed, kterým se zas může chlubit Anna. Může, ale nechce a pečlivě je schovává ve svém jméně. Je to hloubka ukrytá ve shluku hlásek, něco, co se neukazuje na potkání.
Doteď si nevím rady, ke každé z nich mě něco přitahuje, na obou mě něco děsí. A tak na hlavním náměstí stojí Jana naproti Anně, jedna se smíchem a druhá v slzách, ale obě silné a tvrdohlavé. A do toho je podzim. Někdy barevný a hřejivý, jindy mrtvolně chladný.
A já nevím, koho požádat o přidělení úplně jiného města.
