ok


není to univerzální, ale i když je problém pojmenovaný, tak furt ti ta báseň/píseň může pomoct v tom, že tím, že si ju občas zahraješ si na to, cos v tom popsala vytvoříš určitou imunitu, stejně jako když vidíš furt v televizi násilí atd. taky tě to už pak tak nedostává... nevím, asi je to individuální a zrovna teď moc dobře dokážu pochopit problémy, který se nedají nijak lehce vyřešit, ale vždycky pokud je člověk schopnej se dostatečně zamyslet tak ty řešení uvidí, a pokud už vidíš řešení, tak si za tím musíš jít... protože pak se může stát, že jen čekáš a čekáš a ono to nepřichází. Člověk si prostě musí jít za tím, o čem si myslí, že ho to učiní šťastným. Problém pak nastává jednak, když tě to šťastným neučiní a pak taky, když vidíš jen dvě možnosti a to záchranu a smrt... a jen čas ukáže, která z těch dvou možností příjde dřív.


rýmy zbytečně svazují... lepší je psát bez rýmů, i tak se to dá zhudebnit

Mně třeba vadí to s někým sdílet. Prostě toho nejsem schopná. A hlavně nestojím o to, aby mě někdo litoval (což by určitě přišlo), nebo aby udílel rady, který jsou stejně k ničemu. Ale je pravda, že já jsem v tomhle docela extrém.
Chápu, jak to myslíš s tou imunitou, ale podle mě se toho stejnýho efektu dá docílit i přemejšlením o daný věci. Je ale pravda, že je to hodně individuální.

Jsou problémy (jako třeba ten jeden můj), který prostě nevyřešíš. Myslím jako že neni v tvých silách vyřešit je nějak normálně. Není to o neochotě něco dělat, znám všechny okolnosti svýho problému a možnosti všech, který zasáhnul taky. Nechce se mi to tu rozepisovat, stejně by to bylo k ničemu... Jenom občas narazíš ve svym životě na okolnosti, který prostě nezměníš. Řešení typu "z deště pod okap" nepovažuju za řešení (minimálně v mym případě.... i když to by bylo spíš z deště pod vodopád ). Pak už ti zbejvá jenom naděje na lepší budoucnost (tu nemít, asi bych tu už nebyla) a případně otázka a zamyšlení se, co tě to naučilo, co ti to dalo...

mike: jo, na rýmy se můžeš klidně vykašlat

dobrá, respektuju to

Ja sem mel celkem depku predevricem kdyz se mi zlomila balda.. Takovou chvilku sme spolu byli a uz konec. Tedka uz mam novou takze zase novy zvykani atd... Vim ze to nebudete chapat. Ale proste pro mne je kazda moje florbalka jedinecna mam ji radsi nez holku A ke kazde mam citovej vztah .

Je to fakt individuální, u mě se ta kreativita při depresích někdy spíš utlumí..ale to už je dávno, naštěstí žádnými těžkými depkami netrpím, ale i tak když přijde občas taková ta podzimní, zimní nálada, tak pomáhá spíš to co psal Hawkey.

hmm... já přemýšlím, že to mám asi automaticky potlačený tím, že sem docela stabilní, flegmatickej člověk... takže věci mi začnou vadit, nebo mě dostanou až když překročí určitou kritickou hranici, kterou mám docela dost posunutou... a pak to docela extrémní je...takže to prostě vypíšu okamžitě a je to. dost možná proto se mě špatně píše, nebo tvoří, když prostě takový extrémní podněty nemám a sem třeba v pohodě...

To máš štěstí..
Já ne že bych se cacrala s každou malicherností, ale spíš ty negativní podněty potlačuju.. Docela nezdravým způsobem. Je to takovej ten instinktivní, šíleně hloupej pocit, že prostě musim tu vnitřní bezmoc a slabost potlačit, udusat, zamknout jí někde uvnitř a nedávat jí najevo.. fakt nevim, co si tim dokazuju. Je to strašně hloupý. Ale jak má člověk potlačit tyhle svoje přirozeně zbudovaný instinkty a stupidní návyky? Časem se to nahromadí a pak sem jak časovaná bomba.
Ty Jeremy říkáš, že jsi stabilní. Já stabilní moc nejsem, spíš se neustále přesvědčuju, že jsem. A to je na tom to děsný..

To já mám spíš takový šílený nutkání, že musím s tou vnitřní bezmocí a chaosem něco udělat a od té doby, co sem to zkusil v té nejextrémnější situaci vypustit na papír gejzírem expresivní poezie, to prostě jinak nedělám, protože mi to tak vyhovuje... člověk to v sobě najde, napíše co si o tom myslí, jak to vidí, co se mu děje, co k tomu cítí, u toho se uklidní, pak si to po sobě přečte a je to... (to v případech, kdy přes slzy nevidíte na monitor)... a jindy prostě jdete a najednou to příjde, přichází k vám slova, nevíte, kde se berou, ale jsou ve vaší hlavě a tak je začnete rychle datlovat do mobilu, než se ten proud pustí dál a zapomenete byť jen jeden verš... tohle pro mě začalo fungovat i jako veselý songy...od té doby, co sem se zamiloval do Lucie...

to zní dobře

a je to dobrý... vzniklo z toho asi šest songů... což jsou obrazy směsice pocitů, detailů a chvil, který se mě tím vždycky připomínají...a i ostatní v nich dokážou něco cítit. Ne to, co já, ale něco...a to je pro mě taky důležité.