*smazáno*

a neříkej to správcovi, mohl bych dostat ban

D_M: kdyz tak to posledni, LIE The Love & Terror Cult, muzu hodit na nejaky freeserver...

A tam tu Mansonovu biografii nemuzu najit...

^Ono ty vyšlo někdy na CD? Sem myslel, že toho chlápka co mu to nechtěl vydat postřelil.. Sem myslel, že existujou jen něco jako demáče...

No urcite vydal to LIE The Love & Terror Cult, o tom zbytku jsem nikdy neslysel, ani ze by mel nekdy nejaky koncert

Dobre takze sou to bud fejky, live nebo demace a mazat to nebudem... Autor sedi ve vezeni a nejspis se to ani neprodava... Takze diky...

(možná to hoďte hned do prvního příspěvku)

Charles Manson



Se narodil 12. Listopadu 1934 jako nemanželský syn šestnáctileté Kathleen Maddoxové. Jeho matka byla v té době na útěku z domova. Ačkoli otce Manson nikdy nepoznal, pravděpodobně jím byl jistý plukovník Scott, od kterého se v roce 1936 právní cestou dožadovala placení alimentů. Verdiktem soudu jí bylo přiznáno 25 dolarů a dalších 5 dolarů měsíčně do doby, než Charlie dosáhne osmnácti let (z alimentů nikdy nedostala ani dolar). Scott zřejmě zemřel v roce 1954. Charlieho příjmení pocházelo od Williama Mansona, který se později stal na krátkou dobu Kathleeniným manželem.

Manson byl nechtěné dítě. Jeho mladičká matka byla navíc psychicky labilní a závislá na alkoholu (jojo drogy jsou „metla lidstva“ J). Přechodný nedostatek financí řešila tím, že svěřila syna do péče příbuzných a uchylovala se k prostituci. Když byly Mansonovy čtyři roky, byla Kathleen se svým bratrem zatčena po vyloupení benzinové pumpy a odsouzena do vězení v Západní Virginii. Manson pak strávil několik týdnů u svých přísných, nábožensky založených prarodičů. Pak se Charlie přestěhoval do péče matčiny sestry Joanne a jejího muže Billa. Ačkoli se tu měl velice dobře a žil v honosném viktoriánském domě, nedokázal se na nové prostředí adaptovat. Jediné co ho prý zajímalo bylo zpívání. V roce 1942 byl Kathleen prominut zbytek trestu a vzala si Charlese k sobě a tak se vrátili ke kočovné existenci plné alkoholu a grobiánských milenců. S malým Charlesem se ubytovávala ve špinavých hotelech a zchátralých budovách a několikrát se pokusila syna umístit do dočasné pěstounské péče. Nakonec mladý Manson skončil v Gibauldotově chlapecké škole v Terre Haute, ve státě Indiana. Manson později prohlásil: „ Matčina výchova spočívala v tom, že cokoliv řekla, byla lež. Tak jsem se naučil nevěřit nikomu, nikdy a nic.“ Když bylo chlapci 12 let objevila se ve školním hodnocení zmínka o „sklonech k náladovosti a stihomamu…“. Vzhledem k tomu,že byl pozdějších Mansonových svědectví často bit a znásilňován, to lze jen stěží považovat za překvapivé. Ve 12 letech také vykradl několik obchodů, byl zatčen a poslán do Chlapeckého města otce Flanagana. Hned pátý den ukradl s dalším chlapcem auto a následně se vydali do Illinois, kde cestou spáchali dvě ozbrojená přepadení. Když byl zadržen pokusil se ještě osmnáctkrát o útěk. V roce 1951 ukradl Manson s několika šestnáctiletými chlapci auto a zamířili do Kalifornie. Cestou přepadli několik benzinových pump a v Utahu je zadržela policejní hlídka – jeho první federální zločin, a proto byl mladý Charlie poslán do Národního nápravně výchovného ústavu pro chlapce ve Washingtonu, D. C., kde zůstal až do svých osmnáctých narozenin. Značná část života strávená v ústavech a na útěku měla za následek, že Manson byl téměř negramotný. V inteligenčním testu dosáhl průměrného výsledku a jeho hlavním zájmem byla hudba, kterou sám uváděl jako svůj nejoblíbenější předmět ve škole. Psychiatr u Mansona shledal „výrazný pocit odvržení. Je velmi labilní a trpí psychickým traumatem.“ Následovaly další útěky a Manson putoval z vězení do vězení, dopustil se několika dalších federálních zločinů a nakonec byl propuštěn až v listopadu 1955, tentokrát s pětiletou podmínkou, protože se za své krátké svobody stal otcem a manželem. Podmínku však za necelých 5 měsíců porušil a byl zatčen a odsouzen na 3 roky do Federální věznice na Terminal Island v kalifornském San Pedru. V záznamu 4. Září 1959 se uvádí:„ Nepůsobí dojmem zlého jedince je však velmi emociálně nevyrovnaný a nespolehlivý. Když mluví o svém životě v různých ústavech, zdá se, jako by chtěl dokázat, že právě v nich se cítí nejspokojenější. Podle mého mínění se jedná o sociopatickou osobnost bez psychózy.“ Tři dny po této zprávě byl však propuštěn. Zpočátku se živil různými příležitostnými pracemi, brzy se však stal pasákem několika děvčat na ulicích Malibu. Brzy následovaly další zločiny, vypadalo to, že Manson nezná (nebo nechce znát) jiné způsoby obživy než nezákonné. V jedné z věznic se během desetiletého trestu seznámil s Alvinem „Creepy“ Karpisem, členem zločineckého gangu, který naučil Charlese Mansona hrát na havajskou kytaru. Zde také Manson navázal na užší kontakt s několika členy Scientologické církve, což ho nakonec přivedlo až k jedné z jejích obávaných odnoží nazývané Proces. Manson po několika schůzkách byl zasvěcen do nejvyšší úrovně kultu nazývané „čistá théta“. V jeho učení se později dali objevovat scientologické prvky (např. pojmy jako „přestat existovat“ a „blížíme se k okamžiku Teď“). Dále studoval různé techniky hypnózy a ovládání mysli. Důležitý vliv na Mansona měl i sci-fi román Roberta Heinleina Stranger in a Strange Land, s jehož hlavním hrdinou Valentinem Michaelem Smithem se ztotožňoval. Smith byl mimozemšťan z Marsu, který byl v dětství převezen na Zemi. Manson se cítil stejně jako Smith v okolním světě, který nedokázal ocenit jeho jedinečné nadání a pronikavé chápání, cizincem. Když se narodil Mansonovi narodil druhý syn, pojmenoval ho Valentine Michael. Jedna z pozdějších zpráv dokonce zmiňovala jeho zájmy jako „zájmy hraničící s fanatismem“. Nejen jeho životní filosofie, ale také jeho posedlost hudbou. „Pořád tvrdil, že kdyby dostal šanci, zamával by s lidmi stejně jako Beatles.“ Manson poslouchal Beatles do omrzení, snažil se pronikat co nejhlouběji do jejich písní, pečlivě studoval jejich hudební styl a cenil si jich coby své nejoblíbenější hudební skupiny. Ve vězení skládal hudbu a chtěl se stát po propuštění hudebníkem. V den svého propuštění prosil Manson představitele věznice, aby směl zůstat, protože nemá kam jít. Jeho žádost, kterou odůvodňoval i tím, že se zřejmě nedokáže vyvarovat dalších zločinů, nebyla vyslyšena. Ráno 21. března 1967 byl Charles Manson po více než polovině života strávené za mřížemi propuštěn na svobodu.

Nakonec se Charles usadil v San Franciscu. Město se rychle stávalo střediskem veškeré alternativní kultury, domovem prominentních hudebních skupin, dějištěm demonstrací a místem neomezeného přísunu drog. Mansonovým domovem se stalo „Haight-Ashbury,“ šedá ulice s místy jako Drogárie, Psychedelickej krám, Boží oko nebo Jednokterou Jednota. Haight byla útočištěm zmetků a vyděděnců, které odvrhli rodiče. Zde se Manson seznámil s třiadvacetiletou Mary Brunnerovou, která se později stala jeho žačkou a první členkou pozdější skupiny. Jednoho dne si přivedl domů další ženu, Lynnette Frommeovou, kterou si údajně získal slovy: „Jsem Bůh Soulože“ (kde jsem to už slyšel? – pozn. autora). Když „léto lásky“ vrcholilo, přestěhoval se Charles se svými dvěma stoupenkyněmi přímo do centra oblasti „Haight-Ashbury“. Jejich nové bydliště brzy proslavily sex a drogy a za Mansonem se začali stahovat bezprizorní lidé z celého města. Manson se zahrnoval vším, čeho se mu v předchozím životě dostávalo nejméně: rodinným prostředím, svobodou a drogami. Měl velkou schopnost přizpůsobivosti a jakýsi „cit pro situaci“. Tento cit Mansonovi brzy přišel velmi vhod. Jeho jméno se na ulicích Haight-Ashbury rychle rozkřiklo a Manson si brzy uvědomil narůstající dosah svého vlivu. Evangelium, které hlásal, nebylo nijak složité: stejně jako v mnoha předchozích hrála i v jeho učení hlavní roli láska. Postupně se Manson začal připodobňovat k Ježíši Kristu a kombinovaným vlivem drog, sexu a do omrzení opakovaných pouček se pokoušel přesvědčit o platnosti svých názorů všechny, kteří ho obklopovali. Jeden z budoucích členů Rodiny, Paul Watkins, později popsal okruh lidí, kteří se kolem Mansona začali shromažďovat, jako „hledače nového probuzeného vědomí; byla to generace, kterou od rodičů dělila zdánlivě nepřekonatelná propast doby a LSD.“ Tímto způsobem se v létě roku 1967 začal utvářet zárodek pozdější Mansonovy Rodiny. Dva bloky od Mansonova domova bydlel Victor Wild, který se živil prodejem koženého zboží a zároveň jeho dům poskytoval útočiště obskurnímu náboženskému spolku, hlásícímu se k Církvi posledního soudu. Organizace pojmenovaná Proces byla založena někdejšími scientologem Robertem Moorem, který zde vystupoval pod pseudonymem Robert De Grimson. Od Procesu se postupem času odštěpilo několik dalších skupin, které byly roztroušeny po celých Spojených státech. „De Grimston,“ byl slovy jednoho publicisty „jakýmsi světským filosofem této subkultury, jejím Karlem Marxem. Manson byl jejím Leninem.“ Podobnost mezi učením Procesu a Mansonovým učením nebyla náhodná. Obě se opírali o vybrané pasáže Knihy zjevení a shodné bylo i jejich přesvědčení, že při zániku civilizace sehrají důležitou roli motorkářské gangy (???). Členové obou spolků se interně označovali jako Rodina a navzájem se nazývali bratrem, sestrou, otcem či matkou. Z učení Procesu také Manson přejal myšlenku, že: „ Pomocí Lásky překonali Kristus a Satan vzájemné nepřátelství a spojili se pro příchod Konce: Kristovi připadla role soudce, Satanovi vykonavatele rozsudků.“ Manson se nejspíše proto označoval za Ježíše a ďábla zároveň. Rozšířil toto učení ještě o myšlenku (která v pozdějších vraždách sehrála významnou roli), že tentokrát se ukřižování nevyhnou Římané, tedy establishment: „ V cestě na Kříž přišla tentokrát řada na prasata.“ Další myšlenky Procesu (a následně Mansona) byla šířeny v periodikách a úvahy typu: „ Strach je přínosný…Strach je katalyzátorem činu. Stává se zdrojem energie, je zbraní, která je ve hře už od samého počátku, a umožňuje člověku působit sama na sebe, vyšvihnout se k novým výškám, zapomenout hořkost porážky.“ Do dalšího čísla Procesu Manson přispěl na téma „Smrti“: „Smrt se vrací tam, odkud vzešel život. Úplné uvědomění, kruh se uzavírá, duše se dostává k okamžiku teď. Přestat existovat, stát se světem uvnitř sebe. Uzavřeni ve své vlastní úplnosti… Smrt je pokojem od šílenství tohoto světa a rájem ve mně samotném. Smrt, když ležím v hrobě svých permanentních vibrací, nekonečného teď. Vězení bylo vždy mou hrobkou. Miluji sám sebe jako miluji smrt, jako být se sebou, sám, slovy, která vám posílám, se rodím a vzdaluji smrti, abych si zahrál ve vaší iluzi, strhal křesťanskou myšlenku, dal nový rozměr skutečnosti, že život je smrt a smrt je život. Váš svět není vaším světem tak, jak byste si snad mysleli.“ Mansonovo zlovolné poselství mělo již zanedlouho dojít svého naplnění. K Mansonovi se začali připojovat další a další pochybné existence od různých květinových dětí, motorkářů až po Satanisty. Hlavní úlohu, ale hráli v Mansonově životě jeho ženy. Které u sebe udržoval svým kouzlem osobnosti, sexem a drogami.

Jeho finance plynuli ze překupovaní drog a děvčat. Při jedné z cest po Kalifornii se Mansonovi podařilo vyměnit svůj Volkswagen za starý školní autobus. Odstraněním sedadel vznikl v zadní části autobusu obytný prostor. Z vnějšku nabarvili členové Rodiny autobus včetně oken na černo. S touto novou akvizicí pak skupina vyrazila do Los Angeles. Předtím se ale Manson seznámil s tehdy devatenáctiletou Susan Atkinsovou, která měla podobné bouřlivé dětství jako Manson, navíc se několikrát účastnila černých mší pořádaných Satanskou církví Antona LaVeye. Manson ji při milovaní vyzval, aby si představovala, že se miluje se svým otcem, což podle Atkinsové mnohonásobně zvýšilo její prožitek. Susan dostala přezdívku Sadie. Snad nejpozoruhodnějším aspektem rané historie Mansonovy Rodiny byla rozsáhlá síť důležitých kontaktů, kterou si skupina za poměrně krátkou dobu dokázala vybudovat. Když se Manson na podzim roku 1967 objevil v Los Angeles, bylo mu bez problému poskytnuto několik nahrávacích frekvencí v hudebním studiu Universal. Podle tvrzení zveřejněného v Mansonově autobiografii získal na základě vzniklé demo nahrávky do studia volný přístup a spřátelil se s mnoha slavnými osobnostmi. S mnoha z nich měl navíc mít intimní styk. Ve své knize věnuje Manson zvláštní pozornost různým zvrácenostem, které tito lidé údajně vyhledávali: „Mohl bych vám přiblížit své zážitky s některými lidmi z Hollywoodu, vedle kterých by mé vlastní sexuální praktiky působili velmi nevinně,“ prohlašoval později.

Nakonec se Rodina usadila v oblasti Topanga Canyon. Za své nové sídlo si zvolila dům zvaný Točité schodiště a brzy navázala kontakt s místními satanistickými spolky. Odehrávali se zde černé mše a obětování zvířat a pití krve. Manson sám přiznává, že pobyt v Točitém schodišti a lidé, se kterými se Rodina setkala předznamenali nejtemnější část jeho života. „Myslím, že mohu docela svědomitě prohlásit, že naše filosofie – zábava a hry, láska a sex, mírumilovné přátelství všech a pro všechny – se pomalu začínalo měnit v šílenství, které nás potom v tom domě docela obklíčilo. “Jedním z účastníků shromáždění v Topanga Canyon byl i dvacetiletý Robert Beausoleil (v minulosti týrán a sexuálně zneužíván). „Uctívání ďábla mi vždycky připadalo jako kravina,“ postupnou indoktrinací a užíváním LSD však nakonec na základy satanismu přistoupil. Při svém prvním setkání s Mansonem Beausoleil tvrdil, že je ďábel a že jeho strava sestává výhradně z masa. Beausoleil se seznámil s Kennethem Angerem (stoupencem Aleistera Clowleyho) a ten ho obsadil do role Lucifera v satanské trilogii Lucifer Rising. Další kdo se do Rodiny v tomto roce přidali byli Dianne Lakeová, Catherine Shareová, Sandra Goodová. Kitty Lutesingerová, Paul Watkins, Nancy Pitmanová, Deirdre Lansburyová. Goodová prostřednictvím své známé v létě roku 1968 umožnila Rodině pobyt na Spahnově ranči – souboru zchátralých, rozpadajících se dekorací pro westernové filmy a ranče s půjčovnou koní. Tento ranč a ještě dva další ranče v Death Valley se měl stát až do konce existence Mansonovy rodiny jejich domovem. Tam se přidali snad vůbec nejdůležitější členové Rodiny a to Leslie Van Houtenová, a Charles „Tex“ Watson. Manson se znovu pokoušel vniknout do hudebního průmyslu. Téměř se mu to podařilo a částečně vlastně ano potom co se seznámil s bubeníkem kapely Beach Boys Dennisem Wilsonem a Terryho Melcherem, osobou, která se později ukázala být ještě významnější a pro vraždy na Cielo Drive a hlavně Sharon Tateovou zřejmě osudnou. Wilson měl za sebou zrovna nepříjemné rozvodové řízení a svůj problematický soukromý život se snažil řešit mimo jiné i tím, že k sobě domů často lákal příležitostné stopařky na drogy a sex. Tímto způsobem se seznámil s Ellou Baileyovou a Patriciou Krenwinkelovou, členkami Mansonovy Rodiny. Ty mu pak několik hodin vyprávěly o člověku, kterého nazývaly Charlie. Když musel Wilson večer odjet do nahrávacího studia, dovolil oběma dívkám, aby v domě zůstaly i po dobu jeho nepřítomnosti. Když se ve tři hodiny v noci vrátil, na příjezdové cestě k jeho domu stál zaparkovaný černý školní autobus. Když Wilson vešel do obývacího pokoje, narazil na skupinku polonahých žen. V jejich středu seděl Charles Manson. „Ublížíte mi?“ zeptal se ho Wilson polekaně. Manson vstal, přistoupil k němu a řekl: „Copak vypadám jako někdo, kdo by ti chtěl ublížit, bratře?“ Při těchto slovech si klekl a začal Wilsonovi líbat nohy, což byl oblíbený Mansonův způsob, jak dát okázale najevo svou pokornost. Očekávaný účinek se brzy dostavil a Wilson souhlasil s tím, aby Manson a jeho Rodina v domě zůstali. Manson s Wilsonem trávili mnoho času debatami o hudbě a zpěvem. Přes účast na těchto dlouhých seancích a přes úsilí, s jakým se pokoušel na Mansona upozornit své známé z hudebního průmyslu, Wilson později Vincentu Bugliosimu tvrdil, že „Charlie nikdy neměl hudební nadání“. Mansonovy ženy se mezitím staraly o domácnost, nakupovaly, vařily a v noci poskytovaly Wilsonovi sexuální ukojení. Tomu byl však zpěvák brzy nucen učinit přítrž, protože většina členů Mansonovy Rodiny byla nakažena různými pohlavními chorobami. Jakmile to Wilson zjistil, odvedl celou Rodinu do Beverly Hills ke svému lékaři na penicilinové injekce, což později popsal jako „nejdražší kapavkovou kůru ve dějinách.“ Své velkorysosti brzy začal litovat, protože Mansonova Rodina postupně utratila téměř jeho finance, a prodala spoustu jeho věcí za drogy, hudební nástroje a nahrávací frekvence, včetně jeho nepojištěného Ferrari za 21 000 dolarů a narazili s ním do skály nedaleko Spahnova ranče. Celkem přišel o 100 000 dolarů a po událostech z léta 1969 prohlásil: „Měl jsem neuvěřitelné štěstí, že jsem přišel jen o peníze.“ Terry Melcher byl producent nahrávací společnosti Columbia Records a Wilson se snažil Melcherovi Mansonovi nahrávky vnutit. Nicméně neúspěšně. Na podzim roku 1968 se Mansonovi podařilo prodat jednu ze svých písniček skupině Beach Boys. Jmenovala se „Přestaň existovat“ a Manson pro ni údajně našel inspiraci, která tehdy mezi členy skupiny panovala. K autorově nespokojenosti však Beach Boys podrobili několika zásadním úpravám. Slova refrénu „Přestaň existovat“ (Cease to exist) pozměnili na „Přestaň se bránit“ (Cease to resist), čímž píseň získala sexuální konotace – to poslední čeho chtěl Manson dosáhnout. Člen rodiny Charles Watson a Dead Morehouse se také pravděpodobně koncem léta 1968 zúčastnila několika večírků pořádaných Melcherem a jeho přítelkyní, herečkou Candice Bergenovou, v jejich domě na 10050 Cielo Drive – ve stejném domě, který se o rok později stal dějištěm smrti Sharon Tate a čtyř dalších osob. V domě na Cielo Drive byl poměrně častým hostem i Charles Manson. Zde se také setkal s Rudim Altobellim, majitelem celé nemovitosti a obyvatel domku pro hosty, který byl zároveň jedním z mocných hráčů ve světě showbyznysu. Manson byl přesvědčen, že co se nedařilo Wilsonovi a Melcherovi, mohl by v jeho prospěch vyřešit právě Altobelli. Wilson ho také seznámil s přítelem manželů Polanskich Johnem Phillipsem. Jednou Wilson Phillipsovi telefonicky řekl: „Je u mě chlapík, který se jmenuje Charlie, a má s sebou spoustu pěknejch holek. Hraje na kytaru a je to fakt divoch. Všechny ty kočky se kolem něj točí jako nějaký služtičky. Můžeš ke mně přijít a užít si s kteroukoliv budeš chtít. Je to fakt skvělá party.“ „Melcher a Wilson“, vypověděl později Phillips, „a lidi, kteří s Mansonem u Wilsona žili mi tehdy často volali a zvali mě k sobě. Vždycky mi přitom přeběhl mráz po zádech. Odpovídal jsem: ,Dík, dneska asi ne“ Po nějaké době Wilson vystěhoval Mansona a jeho Rodinu zpět na Spahnův ranč. Kde Rodina rozjela obchody s drogami a auty „ve velkém“ a sexuální orgie a požívání drog nebralo konce. Večerní sezení se často nesla ve znamení přednášek a zdolávání ega a nahrazení individualismu příslušností ke skupině. „Já jsem vy a vy jste já,“ hlásal Manson. „Chápejte, že cokoliv děláme pro sebe, děláme pro všechny. V živote neexistuje jiné dobro než to, že si uvědomíme lásku, kterou se tohle dobro řídí… Blížit se k okamžiku „Teď“ ,chápete? Jak víte, tak lidé si oblékají spoustu různých masek, zase které schovávají lásku, různá přestrojení, která jim brání překonávat vlastní strach. Ale my nemáme co schovávat… nemáme se za co stydět. Kategorie jako špatný a dobrý neexistují.“ Podle vzpomínek Stevea Grogana Manson své přívržence opakovaně nabádal, aby se „zbavili ega, protože kdykoliv se ego podílí na jakékoliv naší činnosti, zmate nás to.“

„Ztratit ego znamená zemřít,“ řekl Manson jednou. „A když zemřete nebo když zemře kousek z vás, uvolní se právě ta část lásky. Takže to znamená, že překonáte svůj vlastní strach ze smrti. Strach je počátkem růstu. A přesto nám brání v pokroku. Strach je vyšší forma vědomí, protože nám dává nahlédnout lásku. Takže se vlastně musíte strachu podřídit… strach je cesta, která vede k lásce.“ Mansonovo učení budilo zájem i mimo úzký okruh jeho stoupenců. David Smith, který byl ředitelem bezplatné kliniky na Haight-Ashbury, vypracoval ještě před vraždami z roku 1969 spolu s Alem Rosem analýzu zabývající se Mansonem a jeho skupinou kterou pojmenovali „Studie komuny skupinového manželství“. Článek byl otištěn v The Journal of Psychedelic Drugs v roce 1970. Charlieho den vypadal prý následovně: „Charlie se ráno probudil, pomiloval se ženou, nasnídal se, pomiloval se ženou a šel spát. Později se probudil, pomiloval, navečeřel, pomiloval a šel spát – během noci se vzbudil a znovu měl pohlavní styk.“

Manson hned od začátku věnoval velké úsilí boření společenských tabu a snaze rozvrátit morální a psychologické zábrany svých stoupenců. Část jeho učení se přímo soustřeďovala na překonávání ega, snahu zredukovat je na jakousi obecnou úroveň, při které by si zasvěcovaní vypěstovali na Mansonovi emoční závislost. Indoktrinace nových přívrženců vlastními názory byla pro Mansona mnohem snazší, jakmile se mu podařilo překonat jejich přirozený počáteční odpor. V rejstříku metod, kterými Manson dosahoval svého cíle, často nechybělo ani násilí či ponižování. „Když někdo něco neudělal přesně tak, jak chtěl,“ vzpomíná Steve Grogan, „popadl ho záchvat vzteku, něco rozbil, někomu nafackoval nebo ho ztloukl.“ Zde je vidět, že v Mansonově přesvědčení se začalo cosi měnit. Mnoho Mansonových stoupenců později tvrdilo, že jejich závislost a nekritická důvěra se odvíjela od Mansonem iniciované ztráty jejich původní identity. Zejména výpovědi dvou hlavních protagonistů osudných vražd, Susan Atkinsové a Charlese Watsona, často shodovaly v tvrzení, že ke spáchání zločinů je přiměl téměř neomezený Mansonův vliv na jejich jednání, v kombinaci s nekonečným přísunem drog. Sami se tedy měli tendenci prezentovat coby typičtí mladí Američané, zkažení Mansonovou zlovůlí. Později se Rodina přestěhovala do Death Valley na Myersův a Barkerův ranč. V prostředí téměř úplné izolace začal Manson hlásat brzké vypuknutí rasové války, ve které se obyvatelstvo černé pleti mělo postavit proti bílým. „Chápejte, lidi,“ poučoval své stoupence, „černý huby si tohle svinstvo nenechají moc dlouho líbit… brzo povstanou a nakopou tvarohovi prdel. Schyluje se k tomu už léta, pozoruju to. Už ve Wattsu a v San Franciscu to bylo dost špatný, ale teď co odpráskli toho srandistu Martina Luthera… tak to je trochu moc, lidi. Prostě je vám určitě jasný, že tvarohova karma se jednoho dne musí obrátit… je to jen otázka času. Jó, to bude ale pecka… regulérní válka. A až k tomu dojde, budeme rádi, že jsme tady.“ Manson byl stále pevněji přesvědčen, že apokalyptická vize konce světa, jak je předpověděla biblická Kniha Zjevení, brzy dojdou svého naplnění. Přes svá pozdější tvrzení, že sám se této myšlence nikdy nepoddal, věnoval v té době mnoho času a finančních prostředků podrobnému průzkumu Death Valley, který měl odhalit vstup do bezedné propasti zmiňované v bibli. Zatímco Písmo používá toto označení coby synonymum pekla, v Mansonově interpretaci se mělo jednat o skrytý ráj, což byl ovšem jen jeden z mnoha omylů, kterých se Manson dopouštěl při svém výkladu bible a dalšího důležitého inspiračního zdroje, písní Beatles. V prosinci roku 1968 vydala nahrávací společnost Capitol Records Bílé Album skupiny Beatles. Toto album utvrdilo Mansona v přesvědčení, že rasová válka „Helter Skelter“ (americký výklad slova znamená všudypřítomný zmatek a chaos, nicméně Beatles tím mysleli anglický výklad slova což je klouzačka) se už blíží. V písních Beatles nalezl i další inspiraci a podněty pro události v roce 1969 a měl pocit, že mezi ním a Beatles existuje jakási spojitost. Například při spojení Knihy zjevení a Beatles dospěl k názoru že Čtyři andělé, kteří jsou v Písmu zmiňováni jsou John Lennon, Paul McCartney, George Harrison a Ringo Starr. Pátým biblickým andělem, Abadonem, měl být Manson sám. Pátý anděl byl držitelem klíče k propasti – jámy v Death Valley, kde se měl Manson se svými následovníky, kterých mělo být podle bible 144 000, během rasové války, Helteru Skelteru, skrýt a přežít vyhlazení bílé rasy. Válka však měla mít podle Mansonova učení za následek naprostý zmatek, s kterým si vítězní černoši nebudou vědět rady. V této situaci se Manson se svými přívrženci chystal převzít moc a ovládnout celý svět. Na jaře roku 1969 se Squeaky – Lynnete Frommeové – podařilo přemluvit starého George Spahna, aby se Rodina mohla vrátit na jeho ranč. Poté, co se k nim v červenci přidala dvacetiletá Linda Kasabianová byla Mansonova skupiny kompletní. Tragickým událostem léta 1969 už nestálo nic v cestě. Terry Melcher a Candice Bergenová se z domu na 10050 Cielo Drive přestěhovali. Dům si tedy koupili Roman Polanski a Sharon Tate Polanski, což se jim později stalo osudným. Předtím, ale Gregg Jakobson zprostředkoval na této adrese dočasné ubytování pro člena Mansonovy Rodiny Deana Moorehouse, kterého zde údajně často navštěvoval Tex Watson. Bazén patřící k domu často využívaly členky Mansonovy Rodiny Catherine Shareová a Susan Atkinsová. V neděli 23. března se na Cielo Drive vypravil i Charles Manson. Jeho kroky směřovaly nejprve k hlavní budově, kde mu fotograf Sharon Tateové Šarok Hatami oznámil, že Melcher už zde nebydlí, a poslal ho do domku pro hosty. Sotva se ve dveřích objevila také Sharon, Manson se pro dlážděné cestičce vrátil na malé parkoviště, otočil se, a úzkou cestičkou se vydal k domku v protějším koutě zahrady. Nikoho tam však nezastihl a odešel. To vše se stalo odpoledne. Několik hodin nato se však Manson vrátil. Rudi Altobelli se zrovna v domku pro hosty sprchoval, když jej vyrušil štěkot psa. Altobelli šel do předsíně, odkud spatřil na vnitřním oploceném dvorku stojícího Mansona. Skutečnost, že si Manson sám otevřel branku a bez pozvání vstoupil, Altobelliho rozhněvala. Nezvaný host se pokusil Altobellimu představit, ten jej však chladně přerušil slovy: „Znám tě, Charlie. Co tu chceš?“ Na Mansonovu odpověď, že hledá Terryho Melchera, mu Altobelli oznámil, že se Melcher odstěhoval. Když ho Manson požádal o Melcherovu novou adresu, Altobelli její znalost zapřel. Poté Manson zavedl řeč na Altobelliho obchodní kontakty a řekl mu, že by si s ním rád promluvil o své hudební kariéře. Altobelli jej odbyl vymyšleným tvrzením, že se zrovna připravuje na dlouhou cestu, ze které se vrátí až za rok. Mansona pak požádal, aby v budoucnu neobtěžoval nájemníky v hlavní budově, odměřeně mu popřál dobrou noc a zabouchl mu dveře před nosem. Mansona však Wilson, Melcher a Jakobson nemohli odmítat donekonečna a v dubnu mu zařídili v Santa Monice možnost pořízení několika nahrávek. Manson se do studia dostavil v doprovodu několika žen, Beausoleila a Watsona coby doprovodného sboru. Svůj hlas tentokrát propůjčil i Dennis Wilson. Během nahrávací frekvence Manson několik písní zaimprovizoval, včetně jedné, skládající se ze zdánlivě nesmyslných slabik, chrlených za monotónního doprovodu kytary. Často opakovaný refrén „dig-de-dej, dig-dou doj“ se postupně vyvinul přes „dig-tjů-dej, dig-tjů-dej“ až do zlověstného „Die today, die today, die today,“. Melchera i ostatní to znepokojilo do té míry, že studio brzy opustili. Bylo nahráno 12 písní, které se téměř povedlo vydat. Produkovat jej měli téhož roku Beach Boys. Wilson se dokonce zmínil o Mansonovi v britském hudebním časopisu Rave. Mansona v něm označoval pseudonymem „Kouzelník“. Jakobson později navrhoval, aby se o Mansonovi, jeho stoupencích a jejich hudbě natočil na Spahnově ranči dokumentární film. Melcher však své rozhodnutí odložil na později. Jakobson si představoval, že natočí nekonfliktní film o portrétu mírumilovné a láskyplné komunity. Manson však chtěl aby ve filmu byla jeho představa a obrazy destrukce, členy Rodiny vybírající popelnice, výklad filosofie Helter Skelter a uctívání Satana. Melcher pak omezil styk s Mansonem na minimum. Pár týdnu na to však Melcher v Jakobsonově doprovodu navštívil Spahnův ranč. V okamžiku jejich příjezdu byl Manson zrovna vyslýchán dvěma policisty v souvislosti s údajným znásilněním mladé dívky z Resedy. Téhož dne ráno byl Manson v Los Angeles za Melcherem, aby spolu dohodli nahrávací smlouvu. Jeden z náhodných svědků si vzpomíná na bouřlivou hádku, která se mezi Mansonem, Melcherem a Jakobsonem odehrála na chodníku před Rock City Cafe. Melcher a Jakobson nakonec ranč v rozčilení opustili. Rozzuřený Manson vzápětí oznámil jednomu z okrajových členů skupiny známému jako Sunshine Pierce, že by pro něj měl nějakou práci. Pierce souhlasil v domnění, že se jedná o loupež. Manson však tentokrát osnoval vraždu. „Když něco chceš a chceš to opravdu hodně, tak nesmíš dopustit, když něco děláš, aby ti někdo překřížil cestu,“ prohlásil Manson a informoval Pierce, že by chtěl zabít hlavně jednoho člověka, ale možná bude potřeba zabít i další. Pierce však zájem neměl a hned druhý den ranč opustil. Ačkoliv Manson žádnou ze zamýšlených obětí nejmenoval, mělo se zřejmě jednat o Terryho Melchera nebo Gregga Jakobsona, případně o oba. K definitivní roztržce mezi Mansonem a Melcherem došlo v polovině července. Když Manson nezastihl Dennise Wilsona v jeho kanceláři, požádal o peníze Wilsonova agenta. Ten Mansona nejprve varoval, že zavolá policii, a nakonec jej vyhodil s upozorněním, ať už se nikdy nevrací. Manson se tedy vydal za Melcherem. „Krucinál Terry!“ křičel Manson podle své vlastní výpovědi na Melchera. „V těchhle sračkách se brodíme už rok. Tak bude to nebo ne?“ Melcher mu na to rozvážně odpověděl: „Hele Charlie, nemůžeme se dohodnout, jestli do toho jít. Jsi nepředvídatelný. Někdy z tebe žasnu a jindy mě příšerně zklameš.“ Když Manson od Melchera odcházel, věděl, že jeho sen stát se hudební hvězdou se definitivně rozplynul. Všechny jeho pokusy získat na svou stranu významné představitele hudebního průmyslu zklamaly. Deprimovaný Manson se údajně svěřil jednomu ze svých přátel: „Jak bys chtěl proniknout k establishmentu? Zpíváním? To nejde. To jsem zkoušel. Zkoušel jsem je zachránit, ale neposlouchali. Teď je musíme zničit.“ Jeho rozčarování rychle vystřídal vztek. Cílem jeho zloby nebyli jen konkrétní lidé, kteří se od něj odvrátili, ale také symboly, které zastupovaly jejich kulturu: establishment, Hollywood, sláva a peníze. Postupně se také stupňovala Mansonova paranoia a očekávání apokalyptických událostí a Rodina začala na Mansonův příkaz v rámci příprav na vypuknutí Helteru Skelteru hromadit další zbraně. Při svém pobytu v domě v Canoga Park se skupina zapletla do mnoha nezákonných činností, včetně krádeží aut a prodeje drog. K dalšímu dramatickému zvratu v Mansonově již beztak násilném učení došlo někdy v polovině července 1969. Tehdy před několika svědky prorokoval, že již brzy budou členové establishmentu vražděni ve svých sídlech v Bel Air, jejich těla budou pohozeny na trávnících před jejich domy a na stěnách budou nápisy jejich vlastní krví. „Prasata by se měli podřezat a pověsit za nohy,“ prohlásil Manson. Přestože byl Manson na vypuknutí krize, kterou dlouho předpovídal, dobře připraven, stále se nic nedělo. Černoši v Los Angeles proti bílému establishmentu nepovstali. Jednoho dne Manson zavolal stranou Paula Watkinse a oznámil mu: „Helter Skelter přijde každou chvilku. Všechny prasátka si konečně přičuchnou k tomu, co se tu celou dobu chystalo. Musíme uskladnit zásoby na poušti a připravit se na ten tanec… Říkám ti, že černoch nikdy neudělal nic, co by mu běloch předtím neukázal… Helter Skelter je na spadnutí. Ale vypadá to, že budem muset černejm ukázat, jak na to.“ „Jediná šance, jak těm negrům ukázat, jak na to je jít a několik těch sviní oddělat sám.“ Manson začal brzy nato rozdávat svým stoupencům instrukce, jak za hluboké noci proniknout do domů bohatých obyvatel Los Angeles za použití kreditní karty. Praktické provedení akci na sebe nenechalo dlouho čekat. Někdy tyto noční návštěvy končily krádežemi šperků nebo peněz, jindy se jejich černě odění účastníci spokojili s přestěhováním kusu nábytku. „Bylo to zvláštní“ přiznával Charles Watson, „ale i když jsem upřímně věřil, že Manson ví všechno, někdy jsem ho dokázal ignorovat nebo dokonce jednat proti jeho příkazům.“ „Pro Mansona jsem byl ochotný zabíjet, ale nevzdal bych se svého speedu.“ Tato přiznaná kolísavost odporuje Watsonovu vykreslení sebe sma coby nepřemýšlející zombie, jejíž tělo i duše plně podléhaly Mansonově kontrole. Mezi prominentními kontakty Mansonovy Rodinvy v drogovém podsvětí patřil i černý dealer Bernard Crowe, známý pod přezdívkou Lottsa Poppa, o kterém se Manson mylně domníval, že je členem organizace Černých panterů. Večer 30. června 1969 navštívil Watson Crowea v doprovdu své přítelkyně Rosiny s cílem vyloudit z něj drogy a peníze. Watson se pokusil Crowea okrást, ale nakonec byl na místo přivolán sám Manson. Po příjezdu ke Croweovi došlo k ostré výměně názorů, při které se Manson hájil tím, že s Watsonovým činem nemá nic společného. Když už hádka trvala několik minut, přidalo se ke Croweovi několik jeho přátel. Manson vytáhl revolver Butline, podal ho Croweovi a řekl mu, ať ho zastřelí. Crowe odpovědel, že jemu ublížit nechce a má zájem pouze o Watsona. Na tato slova Manson podle očitých svědků provedl v bytě jakýsi rituální tanec, vytrhl Croweovi revolver, zamířil na něj a stiskl spoušť. Komora však byla prázdná. Zatímco se Croweovi očividně ulevilo, Manson s úsměvem stiskl spoušť podruhé. Zbraň tentokrát vystřelila a Crowe, zasažený do břicha, se tiše skácel k zemi. Manson se k němu sehnul, políbil mu nohy, zvednul revolver a rozvážně opustil byt. Manson se domníval, že Crowea zabil, ten však utrpěl pouze zranění a byl převezen do nemocnice k okamžitému chirurgickému zákroku. Pocit, že se dopustil vraždy, ještě prohloubil Mansonovu paranoiu. Mansonova víra v neodvratný začátek Helteru Skelteru byla čím dál fanatičnější a přesun Rodiny do Death Valley zamýšlel Manson podniknout při nejbližší vhodné příležitosti. Nejprve však bylo třeba vyřešit tísnivou finanční situaci. Peníze chtěl Manson vymámit z hudebníka Gary Hinmana, který byl zapleten do obchodů s Mansonovou rodinou. O příčinách konfrontace, ke které nakonec mezi Hinmanem a Mansonem došlo, existuje hned několik verzí. Na povrchu se zřejmě jednalo o hádku o peníze, při které se Manson snažil Hinmana přimět, aby mu předal hotovost, kterou od něj Rodina požadovala. Podle několika svědectví však předtím kdosi z členů skupiny koupil od Hinmana tisíc dávek LSD, určených pro Dannyho De Carlo k následné distribuci mezi členy jeho motorkářského gangu Straigh Satan. Motorkáři si však druhý den stěžovali, že droga byla nekvalitní, a obvinili Mansona a Hinmana z podvodu. 25. Července vyslal Manson do Hinmanova domu Beausoleila, Mary Brunnerovou a Susan Atkinsovou. Brunnerová s Atkinsovou Hinmanovi několik hodin střídavě vyhrožovaly a prosily o pomoc. Nakonec Beausoleil vytáhl pistoli Radon ráže devět milimetrů. Po krátkém šermování zbraní ve vzduchu jí udeřil Hinmana do obličeje a odštípnul mu kousek zubu. V souboji, který následoval, se Hinmanovi nakonec podařilo pistoli získat a namířit ji na trojici nezvaných návštěvníků. Vzápětí však udělal něco nečekaného, co ho mělo stát život: vrátil Beausoleilovi zbraň se slovy, že nevěří na násilí. Zmatený Beasoleil zatelefonoval Mansonovi na Spahnův ranč se žádosti o další pokyny. Manson doprovázený Brucem Davisem, dorazil do Hinmanova domu někdy okolo půlnoci. S mečem v ruce Hinmanovi chvíli vyhrožoval a žádal ho o peníze, hudebník však po celou dobu prosil, aby už ho nechali být. Manson se nakonec napřáhl k úderu, který směřoval na jednu stranu Hinmanovy hlavy, a usekl mu kousek ucha. Poté se Manson s Davisem rychle vrátili na ranč. Ostatní v domě zůstali, Hinmana spoutali a celou noc si u něj střídali hlídky. Mansonovi stoupenci týrali Hinmana celé dva dny, během kterých ho ženy krmily a Beausoleil opakovaně bil. Když Hinman souhlasil s přepsaním minibusu značky Volkswagen a Fiatu na své trýznitele, spojil se Beausoleil znovu s Mansonem, který mu řekl, ať Hinmana zabije, protože „toho moc ví.“Atkinsová, která v té chvíli byla zrovna v kuchyni, náhle zaslechla Hinmanův výkřik: „Bobby, ne!“ Poté se Hinman vpotácel do kuchyně a křečovitě si svíral hruď. Za ním vešel Beausoleil s nožem, kterým své oběti předtím zasadil dvě rány. S pomocí obou žen pak přenesl Beausoleil Hinmana do jeho obývacího pokoje, kde jej položili před buddhistický oltářík a podali mu modlitební knížku. Všichni tři pak stáli nad modlícím se Hinmanem, dokud neztichl. Beausoleil a ostatní pak prošli celý dům a odstanili otisky prstů. Hinmanovo tělo zakryli zeleným přehozem a na stěnu napsali jeho krví slova „politické prasátko“. Nápis doplnili kresbou šelmí pracky, která měla odkazovat k Černým panterům. Když odcházeli, před domem však znovu zaslechli Hinmanův nářek. Vrátili se tedy dovnitř a střídali se v dušení hudebníka polštářem, dokud se nepřestal bránit. Z místa činu poté odjeli Hinmanovým minibusem. Druhý den proběhla na Spahnově ranči policejní razie, která vak s vraždou Garyho Hinmana nijak nesouvisela. Jejím cílem bylo ověřit zprávy, že z ranče operuje gang zlodějů aut. Mansonovi se podařilo policisty znejistit tvrzením, že v kopcích za rančem se skrývají jeho ozbrojení vojáci. Jediným zatčeným se nakonec stal Johny Schwartz, jeho Ford nebyl řádně zaregistrován. 31. července se Hinmanovi přátelé, znepokojeni jeho dlouhým odmlčením rozhodli hudebníka navštívit. Hinmanova schránka na dopisy byla plná pošty a při obchůzce kolem domu si jeho přátelé všimli roje much, vznášejících se kolem oken. Když násilím vnikli do bytu, našli Hinmanovo tělo v již pokročilém stádiu rozkladu. Později byl však Bobby Beausoleil dopaden a usvědčen z vraždy Garyho Hinmana. 7. srpna byl převezen do Los Angeles, kontaktoval svým jedním povoleným telefonickým hovorem Spahnův ranč. O pár hodin pozděj, 8. srpna 1969 se Charles Manson vrátil ze své cesty na sever a byl o celé události informován. O necelých dvanáct hodin později vydal příkaz pobít všechny obyvatele domu 10050 Cielo Drive. Tehdy na této adrese bydlela pouze Sharon Tate Polanski spolu s přáteli Romana Polanského Voytecka Frykowskiho a jeho ženou Abigail Folgerovou. 8 srpna v 22:00 večer volala Sandy Goodová již značně nervóznímu Mansonovi, aby mu oznámila, že byla s Brunnerovou zatčena. Manson po telefonátu zuřil. Podle vlastního svědectví: „Odešel jsem kus stranou, stoupnul jsem si ke stromu a mlátil do něj pěstí. Jediné, na co jsem se dokázal soustředit, bylo: Co se to doprdele děje?! Společnost mi jednoho pro druhém krade mé miláčky. Ale já jim ukážu! Nadělali z nás zvířata – a já ty zvířata pustím ze řetězu – poserou se strachy, budou se bát vycházet z domů. Před očima mi proběhly všechny krutosti a ústrky, kterých se mi za celý život dostalo.“ Do úzkých zahnaný Manson se rozhodl k protiúderu. Za cíl si zvolil nic netušící obyvatele domu na 10050 Cielo Drive, kteří měli představovat zástupce establishmentu obecně, tak konkrétní náhradníky Melchera, Wilsona, Altobelliho a všech dalších, kteří nevyšli Mansonovi vstříc podle jeho představ. Jako nástroje pomsty si vybral Texe Watsona, Susan Atkinsovou, Lindu Kasabianovou a Patriciu Krenwinkelovou. „Jeďte do toho domu, kde bydlel Melcher a zrasujte každýho, koho tam najdete, co nejbrutálnějc to půjde. Musí to bejt fakt vymakaná vražda, nejstrašnější jakou jsi kdy viděl. A vezměte všechny peníze.“ Podle Mansona v domě žili „nějaký filmový hvězdy“. „Kdyby v tom Melcherově domě nebylo dost peněz, jděte do domu vedle a pak do dalšího.“

Na konci slepé uličky zastavil Watson u čísla 10050 a vystoupil z auta. Vyšplhal na sloup telefonního vedění. Přerušil štípacími kleštěmi kabel a tím odpojil dům od telefonu. V tu samou chvíli přicházel Steve Parent (přítel Voytecka Frikowskiho) s rádiem v ruce ke svému autu. Když si Parent sedal na volant, zpozoroval černooděnce jak vstupují na příjezdovou cestu. Rozsvítil světla a snažil se odjet, ale Watson ho dostihl a povytaženým okénkem strčil dovnitř ruku a snažil se vyndat klíčky ze zapalování. Hrůzou zcela ochromeny Parent naříkal: „Prosím, prosím, neubližujte mi! Jsem váš přítel! Nikomu nic neřeknu!“ Watson však místo odpovědi zdvihl ruku s nožem a Parent si v obraně zakryl levou rukou obličej. Rána ho zasáhla mezi malíčkem a prsteníčkem a ostří nože projelo celou délkou dlaně. Parent poraněnou ruku stáhl a Watson na něj čtyřikrát za sebou rychle vystřelil z revolveru. Jedním z výstřelů zasáhl klesající Parentovu paži, druhý náboj proletěl levou tváří oběti, vyletěl ústy a zůstal v palubní desce. Další dvě rány mířily do hrudi a Parent se bezvládně svezl do prostoru mezi předními sedadly. Stal se prvním z řady „neosobních skvrn“, jak Watson své oběti později popsal. Watson, Kasabianová a Atkinsová vnikli nepozorovaně a tiše do domu. V obývacím pokoji si všimli, že na gauči spí nějaký muž. Byl to Voyteck Frakowski. Watson se postavil nad Frakowskiho a poručil mu: „Vstávej!“ Voyteck se převalil na bok, zamžoural na tři postavy sklánějící se nad ním v potemnělém pokoji a zeptal, kolik je hodin. „Drž hubu!“ přerušil ho Watson. „Jestli se pohneš, jsi mrtvej.“ „Kdo jste?“ zeptal se Frykowski a začal se zvedat. „Co chcete?“ Watson jej místo odpovědi kopnul do hlavy a otřesený Frykowski se svalil zpět na gauč. „Jsem ďábel“ zněla Watsonova odpověď, „a přišel sem vykonat ďáblovo dílo.“ Podle Atkinsové byl Watsonův hlas v tu chvíli velmi nepřirozený, jako by vycházel odněkud „ze střev“. Svázali Frykowskiho, ale pouze jakousi osuškou a i když věděli, že by se mohl osvobodit nechali ho tak. Po průzkumu domu zjistili, že se v domě nachází ještě další tři lidé. Sharon Tate, Jay Sebring a Abigail Folgerová. Postupně byli vyvedeni ze svých pokojů a vůbec nechápali co se to děje. Byli dovedeni do obývacího pokoje a Watson zhasnul světlo a smýkl Sharon Tateovou (v té době v pokročilém stupni těhotenství) na zem. „Co tu děláte?“ zeptal se Jay Sebring a začal protestovat proti hrubému zacházení se Sharon. Watson se na něj obořil, že pokud okamžitě nepřestane, zabije ho. Voyteck z kanape zamumlal, že to „myslí vážně“. Pak vzal Watson provaz stočený na zemi (který si s sebou přinesli) a jeden konec přehodil přes trám, který se táhl po celé délce místnosti. Visícím koncem provazu potom svázal Jayovi ruce před tělem, kus lana mu obtočil kolem krku, utáhl a zatlačil Jaye do žlutého křesla, které stálo nalevo od gauče. Pak se obrátil k Sharon, druhý konec provazu jí pevněš omotal kolem krku a všem třem přikázal, aby si lehli na břicho před krb. Vyděšená Sharon se dala do pláče. „Drž hubu!“ okřikl ji Watson. „Copak nevidíte, že je těhotná?!“ zastal se Sharon Jay. „Musí vám stačit, když se posadí!“ Při těchto slovech vstal z křesla a několika kroky se pokusil dostat se mezi Sharon a Watsona. „Řekl jsem ještě slovo a zabiju tě!“ zařval Watson, vytáhl revolver a bez míření na Jaye vystřelil. Náboj zasáhl Sebringa do podpaží, odkud se stočil dolů, proletěl pátým žebrem, levou plící a vyletěl z těla ven. Jay se zhroutil na zem. Watson k němu přiběhl a prudce ho nakopnul do kořene nosu. Jay zůstal nehybně ležet a jeho tmavě modrá košile a černobílé pruhované kalhoty se rychle barvily krví. Sharon a Abigail začaly naříkat. Sharon pak na několik minut zachvátil hlasitý hysterický pláč, po kterém ji však znovu přemohla tichá hrůza. Následně se pokoušeli z ostatních vyloudit, kde jsou ukryté peníze, ale když zjistil, že je to jen pár dolarů začal zuřit. Pak si k sobě Watson přitáhnul Abigail a svázal jí ruce rozpleteným pramenem provazu, který měla Sharon kolem krku. Druhý konec provazu pak ještě několikrát obtočil kolem krku bezvládného Jaye Sebringa. Když za provaz zatáhnul, Sharon a Abigail musely stát na špičkách. Náhle ze sebe Jay vyrazil několik stenů a pohnul se. Watson k němu přiběhl a za Sharonina křiku mu svým nožem s dvojitým ostřím zasadil několik ran do zad a do boku, přičemž si Jayovou krví zamazal ruce i oblečení. Pak vstal a kopal Jaye do obličeje tak dlouho, dokud se znovu nepřestal hýbat. Přitom se smál. „V tu chvíli mi bylo jasné,“ napsala později Atkinsová, „že Tex není lidská bytost. Byl to nějaký jiný tvor.“ „Co s námi uděláte?“ zeptala se Sharon. „Všichni umřete,“ odpověděl jí Watson. Sharon, Abigail i Voyteck začali prosit o milost a Voyteck se vleže pokus zbavit pout. Když si toho Watson všimnul, křik na Atkinsovou: „Zabij ho!“ Atkinsová přiběhla ke gauči, zdvihla ruku s nožem a pak podle vlastní výpovědi na okamžik zaváhala. Frykowskimu se podařilo její chvilkové nerozhodnosti využít. Na poslední chvíli vyprositl ruce z poust, vrhnul se na Atkinsovou a oba spadli na zem. Při souboji, který následoval, převrhli Frykowski s Atkinsovou nízký stolek před ohništěm. Než se Voyteckovi podařilo vstát a pokusit se o útěk, bodla ho Atkinsová několikrát do nohy. Poraněného Voytecka pak okamžitě dostihla a zasadila mu několik dalších ran nožem. Zápasící dvojice se chvíli zmítala po podlaze. „Všude byla krev,“ popisovala souboj Atkinsová. „A do toho všho jsem slyšela křik a pláč Sharon Tateové. Voyteck se snažil probojovat do předsíně, ale nedařilo se mu setřást Atkinsovou. Watson nakonec přeskočil Sebringovo tělo a vrhnul se na Frykowskiho. Watson později vzpomínal, jak „úžasně silný“ Frykowski byl. Frykowskimu se podařilo dostat ke dveřím. Watson na něj zamířil revolver a dvakrát vystřelil. První střela zasáhla Voytecka do levého podpaží a zůstala v těle. Druhý výstřel skončil v jeho pravém stehně. Frykowski však svůj zoufalý boj nevzdával. Watson tedy stiskl spoušť potřetí, zbraň však selhala a nevystřelila. Watson tedy uchopil revolver za hlaveň a začal jím zuřivě tlouct Frykowskiho po hlavě. „Slyšela jsem křupnutí kosti – byla to Frykowskiho lebka,“ vzpomínala Atkinsová. Dřevěná rukojeť zbraně se po několika úderech rozpadla na několik kusů. Pak vzal Watson nůž a začal do Voytecka bodat jako smyslů zbavený. S každou další ranou zůstávaly na stěnách a na podlaze krvavé stopy. Watson později prohlásil: „Celý svět se přede mnou kroutil a točil a byl rudý jako krev, která cákala všude kolem.“ „Pomozte mi, proboha pomozte mi!“ křičel Voyteck, který už měl otevřené dveře téměř na dosah. Linda Kasabianová, která se po celou dobu skrývala v křoví u brány, náhle zaslechla „strašné zvuky“. Mužský hlas doprovázený ženskými výkřiky zoufale naříkal: „Ne, ne!“ Kasabianová se rozběhla po příjezdové cestě směrem k domu. „Neslyšela jsem slova,“ vzpomínala, „žádná slova už se rozeznat nedala, byl to jen řev.“ K vstupním dveřím doběhla právě ve chvíli, kdy se z nich vypotácel z mnoha ran krvácející Frykowski. Voyteck se krátkou chvíli opřel o futra, pak udělal několik kroků a pokusil se dosáhnout na jeden ze sloupků. Přes krev, která mu stékala po obličeji se podíval Kasabianové do očí. Kasabianová vykřikla: „Pane Bože! Promiňte!“ Voyteck vzápětí ztratil rovnováhu a zhroutil se do křoví. Watson na něj skočil s nožem v ruce zasadil mu několik dalších ran. Zatímco Krenwinkelová sledovala zápas s Frykowskim, podařilo se Abigail Folgerové vyprostit z pout. Krenwinkelová vykřikla, vyrazila za Abigail a pokusila se ji strhnout na zem. Watson zaslechl křik a rychle se rozběhl zpátky do domu, následován Atkinsovou. Když Abigail viděla přibíhajícího Watsona s nožem v ruce, věděla, že nemá cenu bojovat. Ruce jí klesly podél boků, podívala se na Watsona a řekla: „Vzdávám se, vemte si mě.“ Watson k ní přistoupil a se zřejmou pomstychtivostí jí několikrát bodnul do břicha, dokud se Abigail nesvalila k zemi. „Vládnul tam naprostý chaos,“ vzpomíná Atkinsová. „Všichni někam pobíhali,“ přiznal později Watson, „ale já jsem byl dokonalý jako stroj… Vůbec jsem se neovládal, jako zvíře, vydával jsem zvuky, zvuky štěstí. Něco říkali, ale ten zvuk postřádal jakýkoliv smysl… Poskakoval jsem, dokonalost, jako z vesmíru, dělal jsem zvuky štěstí… Na žádnou z těch osob se nepamatuji. Jejich obličeje nebyly skutečné. Nevypadali jako lidi.“ Mezitím se Voyteckovi znovu podařilo dostat na nohy. Zapotácel se upadl. Za zoufalého křiku „Pomozte mi! Pane Bože! Pomozte mi!“ se plazil po trávníku pryč od domu. Watson křiknul na Atkinsovou, aby pohlídala Sharon a vyběhl před dům. Voyteck, který se za neustálého nářku pokoušel vstát, urazil sotva pár metrů. „Vypadal jako kuře s useknutou hlavou,“ popsal tento hrůzný výjev později spokojeně Watson. Watson strhnul Voytecka k zemi a bodal ho do zad, hrudi, paží a nohou, „až mi v té kaši zmizelo zápěstí,“ jak se později vyjádřil. Když pak ještě několikrát udeřil Frykowskiho do hlavy revolverem, postavil se nad bezvládné tělo a kovbojskýma botama Voytecka několikrát kopnul do hlavy. Abigal Folgerové se mezitím podařilo nepozorovaně vstát a odpotácet se do Sharoniny ložnice. Byla však dostižena Krenwinkelovou, která ji při pokusu vylézt francouzským oknem dobodala nožem. „Dost! Dost!“ prosila Abigail Krenwikelovou, která však nepřestávala zdvihat ruku s nožem k dalším ranám. „Vzpomínám si, že řekla: „Vždyť už jsem mrtvá““ vypověděla později Krenwinkelová. Pak přiběhl Watson a zasadil oběti ránu, která jí rozřízla levou tvář a roztrhla hruď a břicho. „Necítil jsem vůbec nic,“ napsal později Watson. Dům ztichl. Na béžovém koberci v obývacím pokoji zůstalo několik krvavých skvrn. Krev byla také na gauči, křeslech, na stěnách chodeb, na dveřích vedoucích ze Sharoniny ložnice do zahrady, na podlaze předsíně a venku přede dveřmi. Tělo Jaye Sebringa s bolestným výrazem na opuchlém obličeji zůstalo schoulené před krbem. Uprostřed tohoto hrůzného výjevu stála dosud nedotčená Sharon. Aby jí zabránila v případném pokusu o útěk, držela ji Atkinsová za ruce. „ Nezabíjejte mě, prosím! Nezabíjejte mě. Nechci umřít! Chci žít! Chci mít dítě!“ prosila ji Sharon. Atkinsová, která zanechala svého vlastního desetiměsíčního syna v péči jiné ženy na Spahnově ranči, však neprojevila ani náznak slitování. „Tak poslouchej ty děvko,“ obořila se na Sharon. „Vůbec mi na tobě nezáleží! A je mi jedno, že čekáš dítě! Radši se připrav. Umřeš a se mnou to ani nepohne.“ Později se Atkinsová jednomu z členů Mansonovy Rodiny svěřila, že Sharon „šla na řadu poslední, aby viděla ostatní umírat“. „Sharon Tateová pro mě nebyla nic víc než nějaká figurína z výkladu,“ řekla později Atkinsová. „Mluvila jako nějaký počítač od IBM… Pořád jen prosila a prosila a mě už nebavilo ji poslouchat. Ostří Watsonova nože se náhle mihlo kolem Sharonina obličeje a způsobilo jí menší řeznou ránu na levé tváři. Sharon poděšeně vykřikla. Pak jí Watson poprvé bodnul a hned nato se k němu přidala také Atkinsová. „Když jsem ji bodla poprvé, byl to nádherný pocit,“ svěřila se Atkinsová spoluvězeňkyni, „a když zakřičela, něco to se mnou udělalo, projelo mi to celým tělem, tak jsem ji bodla znova… a bodala jsem ji tak dlouho, dokud nepřestala křičet… Bylo to jako proměňovat se v nic, proměňovat se ve vzduch… Bylo to jako pohlavní ukojení. Když vidíš stříkat ven krev… Je to lepší než orgasmus.“ Vrazi zasadili Sharon do břicha s plodem, do prsou, do srdce, do zad a do plic celkem šestnáct bodných ran. Další rány na pažích svědčily o její zoufalé, avšak zbytečné obraně. Když Sharon došly síly, zhroutila se na zem před gauč s výkřikem „Mami, mami!“. Atkinsová si olízla zkrvavené prsty. „Ochutnat smrt a přitom dávat život,“ svěřila se své přítelkyni.“Tomu říkám trip!“ Pak Watson nakázal Atkinsové a Krenwinkelové, aby opustily dům. Když odešly, bodnul ještě několikrát Sharon i Jaye, aby měl jistotu, že jsou skutečně mrtvi. To samé udělal i s těly Voytecka a Abigail. Když byla trojice vrahů ve zkrvavených šatech na půl cesty k bráně, otočil se Watson k Atkinsové a řekl jí, ať se vrátí do domu a napíše krví na zeď nějaký vzkaz. „Napiš něco, co šokuje celý svět,“ nakázal jí. Atkinsová zvedla béžový ručník, kterým předtím svázala Frykowskiho ruce, a obešla gauč. Sharon se podle jejích vzpomínek „zdála mít na sobě mnohem víc ran, než když jsem ji viděla naposledy. Do tváře jsem jí neviděla, měla ji zakrytou vlasy. Z jejího těla vycházely nějaké zvuky… jako kdyby se do těla vlévala krev ze srdce.“ Shýbla se a přiložila ručník na Sharoninu hruď. Přitom zaznamenala, že krev je „pořád ještě teplá“. Když ručník nasáknul krví, vrátila se Atkinsová před dům. Na bílé holandské dveře napsala Sharoninou krví slovo „Prase“. Poté zahodila ručník zpátky do obývacího pokoje a vyběhla po příjezdové cestě za ostatními. Nechávali za sebou pět mrtvých, zasypaných sedmi střelnými ranami a sto čtyřmi bodnými (!!!) ranami. „Měla jsem povznesenou náladu,“ prohlásila Atkinsová později. „Byla jsem unavená, ale sama se sebou smířená.“

Všem se povedlo zakrýt stopy, zbraně vyhodili a řádně ze sebe smyli krev. Watson později vzpomíná na svůj pohled do zrcadla: „ Nejsem nikdo. Nejsem Charles Watson. Jsem zvíře. Přišel konec světa. Jsem živoucí smrt.“ Když se vrátili na Spahnův ranč, tančili zrovna Charles Manson a Nancy Pitmanová nazí na chodníku před Longhornovým saloonem. „Co děláte doma tak brzo?“ přivítal je překvapený Manson. „Říkal jsem vám ať projedete všechny domy v celé ulici,“ rozkřikl se Manson na Watsona. „Teď se tam budeme muset vrátit!“ Na to Watson jen pokrčil ramena. Neměl prý žádné výčitky. Po zjištění vražd zavládl ve celém Beverly Hills chaos a strach lidí o vlastní bezpečí. Sharonina smrt okamžitě zaplnila titulní stránky většiny amerických i evropských novin. Kenův obchod se sportovními spotřebamiv Beverly Hills prodal během následujících dvou dnů 200 střelných zbraní, přičemž předchozí průměr se pohyboval u tří či čtyř zbraní denně. V přívěsu George Spahna byl jediný televizní přijímač z celého Spahnova ranče. Kolem něj se pravidelně scházeli někteří členové Rodiny. O vraždách věděli na ranči všichni. Danny De Carlovi, jednomu z motorkářů, kteří se na ranči zdržovali, se člen Rodiny Steve Grogan vychloubal: „Dostali jsem pět prasátek.“ „Když jsem se dívala na televizní redaktory, jak popisují detaily té hrůzy, dokonce jsem se smála,“ přiznala později Atkinsová. Charles Watson se zase s neskrývaným potěšením svěřoval Dianne Lakeové, kolik „zábavy“ si předešlé noci užil. Pocit viny zřejmě tížil pouze Patriciu Krenwinkelovou. „Uvnitř jsem si připadal mrtvá, prázdná, měla jsem strach.“ Podle Leslie Van Houtenové nebyl čin „dobrý“, ale „špatný“. Ovšem jak později řekla: „Cítila jsem, že kdyby měli jít znovu, chtěla bych jít s nimi. Chtěla jsem jít jako poslušný voják a dát se plně do služeb věci, o jejíž správnosti jsem byla přesvědčena.“ Mansonovi však tato vražda nestačila a vydal se další noci s ostatními vybrat si další „prasátko“. V jednu chvíli přikázal Manson Kasabianové zastavit u kostela se slovy, že chce zabít kněze na oltáři. Když však zjistili, že jsou dveře kostela zavřené, vrátil se zpátky do auta. Na křižovatce se náhle rozhodl, že zabije řidiče z vedlejšího auta, ale na semaforu se v tom okamžiku rozsvítila zelená. Nakonec dojeli k domu Lena LaBianca a jeho ženy Rosemary LaBiancové. Manson s Watsonem došli až k domu, přeskočili nízkou zídku a vnikli nepozorovaně dovnitř. Dvojice vetřelců si okamžitě všimla Lena, který mezitím usnul na gauči proti krbu s novinami v klíně. Náhle však Leno otevřel oči. Lena a jeho ženu svázali řemeny. Manson pak nechal přivést Krenwinkelovou a Van Houtenovou, poslal je dovnitř a dodal: „ Jděte a dělejte, co vám Tex řekne.“ Sám pak odjel s ostatními na Spahnův ranč. Z ložnice se křičícímu Lenovi přidala jeho žena. Watson nařídil Krenwinkelové a Van Houtenové, ať jdou za ní a umlčí ji. Sám se pak obrátil k bezmocnému Lenovi a začal jej bodat do břicha a do hrudi. „Už mě nebodej!“ podařilo se Lenovi ještě vykřiknout. „Jsem už mrtvej! Jsem mrtvej! Watson však jeho slovům nevěnoval žádnou pozornost a bodl Lena do krku s takovou silou, že se špička nože ulomila a zůstala v Lenově průdušnici. „Místnost začala vybuchovat barvami a pohybem,“ vzpomínal Watson. Nakonec vzal porcovací vidličku s dvěma hroty a několikrát ji zabodnul do Lenova břicha, přičemž rozerval kabátek a jeho pyžamo na kusy. Obě zbylé vražedkyně podobně brutálním způsobem zabili Lenovu ženu. Při pohledu na mužovo tělo pak Krenwinklovou napadlo: „Ty už svého syna do války nepošleš.“ Pak vzala jeden z nožů a vyřezala do Lenova břicha slovo VÁLKA. Vrazi nechali pak ještě několik krvavých vzkazů a zmizeli. Za úsvitu se pak stopem vydali zpět na Spahnův ranč. Po vyšetřování, které je zbytečné popisovat vtrhla 16. srpna, pouhý týden po vraždách, na pozemek Spahnova ranče asi sedmdesát pět členů Šerifova úřadu, aby ověřili informace, že na ranči sídli gang zlodějů aut. Zatčeno a umístěno do vazby bylo celkem dvacet šest lidí – mezi nimi Manson, členové jeho Rodiny a několik dalších mužů, kteří na ranči pomáhali. 8. srpna 1969 obvinila velká porota Mansona, Watsona, Atkinsovou, Krenwinkelovou a Kasabianovou ze sedmi trestných činů vraždy a jednoho spiknutí za účelem vraždy, což byl skutečný začátek konce Mansonovy Rodiny. Když se Manson první den procesu objevil v soudní síni, měl na čele nožem vyříznuté písmeno X. Ti z jeho stoupenců, kteří byli ještě na svobodě, zatím na veřejnosti šířili násleudjící Mansonovo prohlášení: „Ve vaší společnosti mi není dovoleno být člověkem. Jsem považován za neschopného a nezpůsobilého (sic) mluvit nebo obhajovat se před vaším soudem. Ta nestvůra je nakonec vaše práce. Nejsem z vás, od vás, ani nesouhlasím s vaším nespravedlivým přístupem k věcem, zvířatům a lidem, které se nechcete snažit pochopit. Písmenem X jsem se z vašeho světa vyškrtnul. Stavím se proti tomu, za čím si stojíte vy. Tu ústavu, o které mluvíte, jsem od vás nikdy nedostal. Slova, kterými jste podváděli lidi, nejsou moje slova. Odmítám to, čemu vy říkáte spravedlnost. Lež, ve které žijete, se začíná řítit a já nejsem její součásti. Používáte slovo Bůh na vydělávání peněz. Sám vím co jsem udělal. Vaše soudní místnost je lidská hra. Mým soudcem je Láska. Za mě nemluví nikdo, ani žádný právník. Mluvím sám za sebe. Protože mi nebylo umožněno promluvit slovy, promluvil jsem symbolem, kterým budu zdobit své čelo.“ V pondělí 29. března porotci oznámili, že všichni obžalovaní byli odsouzeni k trestu smrti. Poslední Mansonův výkřik v této soudní síni zněl: „Radši se dobře zamykejte a dávejte si pozor na svý vlastní děti!“ 21. října 1971, po svém chycení v Texasu byl Charles „Tex“ Watson odsouzen k smrti a vydán do Kalifornie. Chyba ovšem byla v tom, že byl únoru 1972 (asi tři dny před výkonem trestu Mansona a ostatních) trest smrti zrušen. Později byl znovu v Kalifornii zaveden, ale nemohl být vykonán zpětně. Zájem médií se však netenčil a Manson se v průběhu osmdesátých a devadesátých let střídavě objevoval v pořadech Today Show a Nightwatch v televizi NBC, Turning Point televize ABC. Bývalý člen Rodiny Bruce Davis s Bugliosim souhlasí: „Mansona bych popsal jako nástroj nadpřirozeného zla. Ty zločiny jsou svým způsobem jen plodem tohoto stromu. Představují jen tu viditelnou část, a nejsou vlastně – i když jsou to mezilidsky ty nejhorší důsledky, tak nejsou, jak jen to, nejsou tím nejnebezpečnějších aspektem celé situace. Nejnebezpečnější je to, co k takovému ničení vede. My jsme toho ničení byli svědky, ale to není tak důležité jako to, co je za tím.“ Postava Charlese Mansona v sobě spojuje mnoho protikladů. Někdy působí podivínsky a nesrozumitelně, jindy se jeho uvažování jeví jako rozumné a logické. V roce 1978 mohli všichni vězni Kalifornie požádat o amnestii, ale jeho opakovaným žádostem nebylo nikdy a prý nikdy nebude vyhověno. Při jednom ze svých slyšení prohlásil, že chce být podmínečně propuštěn na Mars. Jindy rozeslal členům kolegia, které mělo o jeho případném propuštěním rozhodnout, jako úplatky peníze ze hry Monopoly. K současným náboženským konverzím řekl Manson v roce 1999: „Pokud to s křesťanstvím myslí tak upřímně a jsou ve své víře tak pevní, jako byli v drogách v době, kdy jsme spolu žili,“ píše Manson, „pak získal Bůh dva velmi oddané následovníky. Pokud ale žijí s Bohem podobně, jako žili se mnou, budou si i nadále dělat, co se jim právě zamane“ (tím myslel Atkinsovou a Watsona, kteří se později přidali do křesťanské církve a vedli kázání ve věznicích ostatním vězňům).





Nemovitost na 10050 Cielo Drive byla krátkodobě pronajímána. Jedním z nájemníků se stal i Trent Reznor, zpěvák a multiinstrumentalista industriální rockové skupiny Nine Inch Nails. Reznor později tvrdil, že se o pohnuté historii domu dozvěděl až poté, co se na Cielo Drive přistěhoval. „Byla to náhoda,“ říkal Reznor. „Když jsem zjistil, o co jde, bylo to ještě lepší. Ale ten dům je skvělý i tak a navíc se k němu váže takový zajímavý příběh. To, že v něm bydlím, a tak, to jsem vůbec neřešil.“ Obývací pokoj předělal Reznor na nahrávací studio, které pojmenoval „Le Pig“. V místnosti kde byla zavražděna Sharon nahrál své albu The Downward Spiral, které obsahovalo písně „Prasátko“ a „Pochod prasat“. Ve studiu „Le Pig“ nahrál své první album i (jistý J) Brian Warner, známější pod pseudonymem Marilyn Manson. „Když si člověk uvědomil, co se tam vlastně stalo,“ řekl k tomu Warner, „bývalo to dost nepříjemné, zvlášť v noci, ale strašidelný dům to zrovna nebyl. Nechřestily tam řetězy nebo tak, přesto to na albu nechalo takovou temnou stopu.“ Další vlnu zájmu o hudbu Charlese Mansona a jeho státu „lidového hrdiny“ odstartovalo pětadvacáté výročí tragédie. Guns N´ Roses nahrála na album The Spaghetti Incident?, nakterém se objevila cover verze Mansonovy písně „Look at Your Game, Girl“. Za trička a CD tohoto alba dostává Manson do vězení částku ve výši 600 dolarů.

V současnosti by se měl Charles Manson nacházet v některé z Kalifornských věznic.

jak si to marmeláda odůvodňuje

triple post

To sem čet no. Lepší by byl odkaz je to krapet delší...
Až tu někdo řekne, že se to dá někde koupit(v obchodě), odkazy obratem smažu...

ty Offspring se taky zatim nedali